(Dazul) Připadalo mi to jako „nekonečné boogie“ – myslím tím vrt na Bařině. Podařilo se nám jej po marném pokusu na Hanýskocvě potlachu před cca měsícem zprovoznit 18.5.2019, ale po čištění vrtu 1.6.2019 voda opět netekla a nepodařilo se nám to ani 4.6.2019, kdy nám pomáhal Roman.
Dnes jsme s Pajtášem vyrazili znovu, vyzbrojeni 50 m hadicí, spojkami a odhodláním, že to prostě musíme dát. My ten vzduchový pytel prostě protlačíme! Operace to má být jednoduchá až primitivní, ale basu s nářadím jsem raději do tereňáku naložil.
Napojujeme přivezenou hadici na spodní konec zakopaného vodovodního potrubí, povolujeme uzavírací ventil ve spodním i vrchním studňáku a začínáme z kanystrů nalévat do hadice vodu. Lejeme, dokud z potrubí v horním studňáku nevystřikuje voda – to znamená, že jsou hladiny vyrovnány. Jde to jako „po másle“, ani jsem nedoufal, že to půjde tak snadno.
Přehýbáme konec hadice a sbíhám s ní rychle co nejníž, aby sloupec vody zapůsobil jako píst a nacucl vodu z vrtu. Hadici mám nataženou až ke spodnímu okraji lesa, narovnávám přehnutý konec a s úsměvem pozoruju, jak voda mohutně tryská ven. Půjde-li to takto vydatně, musíme vrt vyčerpat během chvilky.
Úsměv mi vadne přímo úměrně se slábnoucím pramenem vytékajícím z hadice : -( No tak to se tedy asi nepodařilo : -( To by mne zajímalo, kde asi udělali soudruzi z NDR chybu.
To, že jsme vytlačili vodu a fakticky vyrovnali hladiny mohlo taky znamenat, že ta kritická vzduchová bublina v potrubí zůstala a proto se nepodařilo samospád natáhnout.
Opakujeme pokus znovu s tím, že dávám za pravdu Pajtášovi a natahujeme ji tak, aby se netvořily žádné záhyby a byli jsme aspoň 10 výškových metrů nad koncem potrubí ve vrtu. Až naplníme všechny tři kanystry (než nateče voda do jednoho, trvá to cca 12 minut), budeme hadici shora pomalinku zavodňovat, aby se vzduch mohl vytlačovat ven.
Výhoda dovezené zelené hadice je, že jsou v ní vidět vzduchové bubliny a my jim můžeme vhodným zvedáním v patřičných místech pomoc na cestě ven. Dvakrát hadici kontrolujeme a když už žádnou bublinu nevidíme, trojitě přehýbám na úrovni zaplnění a sbíhám k lesu. Opět hadici narovnávám a obezřetně pozoruju vydatnost pramene vytékajícího z hadice.
Tentokrát můj opatrný úsměv nezhasíná. Po několika minutách, kdy už nalitých 50-60 litrů vody muselo odtéct a tekla už voda z vrtu, Pajtáš přiškrcuje, zatahuje a opakovaně otevírá ventil. Voda vždy teče.
Přepojujeme potrubí ve spodním studňáku tak, aby z něj trčel konec hadice a voda se pouštěla a uzavírala uvnitř studňáku. Chceme tím ztížit zlomyslné vypuštění a odpadnutí samospádu nějakým retardovaným vemenem.
Tak – teď už to musí fungovat! „Pajtášu, otevři ventil!“ Tečééé !!! „Zavři ventil!“ Neteče. „Otevřít ventil“ Teče! Takhle to opakujeme minimálně 10x, abychom měli jistotu, že samospád skutečně funguje. Funguje.
Motáme hadice, uklízíme nářadí, odmontováváme konzolu na připevnění pumpy …
Nasedáme do teréňáku a vyrážíme domů. Pajtáš zvažuje, že by na střediskové radě navrhl, aby se uskutečnila dobrovolná sbírka na kapličku, která by se na Bařince postavila jako poděkování za vodu. A zasvětili bychom ji svatému Pajtášovi a ještě svatějšímu Dazulovi.