(Dazul) Úžasné počasí letošního babího léta nás táhne ven. A tak dvěma vozy (Irča, Dazul, Myšák, Kája, Nik a Katka, Jarek, Terezka, Toník) naloženými třemi barakama, lodními pytli, pádly a vestami vyrážíme už v 6:00 za ranního šera, směr česko-polská hranice u Bohumína. Pak Czestochova a Szczepocice Rzadowe.
Lodě spouštíme na vodu asi 2 km výše než před půldruhým měsícem – u mostu mezi dědinami Szczepocice Rzadowe a Szczepocice Prywatne. Abych byl přesnější, lodě foukají naše ženy s dětmi a Jarek + já odvážíme auta zaparkovat k plánovanému místu přistání – osadě Rybaki. Cesta je docela dobrodružná, protože ve vidině, že pojedeme po cestách, které co nejvíce kopírují rok Warty a ne po „nejrychlejší“ trase dle mapy.cz (cca 40 minut – 36 km), jedeme po svém. Uznávám, že to nebyl úplně nejlepší nápad. Když jedeme po nezpevněné lesní cestě, je to v normě a pohodě. Ale překonávání písečných plátů a brodu se mi už jako norma nejeví. Ještě že mamčino auto je tak trochu tereňák :-) Do osady Rybaki přijíždíme asi za stejnou dobu, jako bychom jeli dle cesty, kterou našly mapy.cz. Tady necháváme auto vypůjčené od Irčiny mamky a Jarkovým vozem se vracíme 18 km proti proudu – ale už víceméně podle doporučené trasy.
Jarkův vůz parkujeme pod ochranu Boží – ke kostelu v dědině Szczepocice Rzadowe. Asi kiláček k mostu šlapeme po svých. Lodě i bagáž už jsou ukázkově připraveny k vyplutí, takže se nemusíme zdržovat a odrážíme. Na naší lodi jede zkušený Myšák na háčku a Nik jako pádlující porcelán – jsme čistě chlapská posádka. Čistě ženskou posádku tvoří Irča (zadák), Katka (háček) a Kája (porcelán). Smíšená posádka pluje na třetí lodi – Jarek (zadák), Terezka (háček) a Toník (pádlující porcelán).
Zdejší krajina kolem řeky je romantická. Civillizaci téměř nepozorujeme : -) Tok je pomale klidný, ale stálý. Přenášet zatím nikde netřeba. Všechny lodě první stovky metrů po vyplutí bravurně zvládají, nováčkové nepanikaří, nebrečí ani si šílenstvím nervou vlasy.
Po více než dvou kilometrech připlouváme k místu, kde jsme koncem letošního července s „Tůlavýma papučama“ nasedali na tradiční „polskou vodu“. Tehdy jel Myšák na háčku prvně a dnes už má za sebou na háčku i další plavbu „S tebou mě baví svět“. Nemám nejmenších pochyb, že by to dnes nezvládal. Nik si pádlování na háčku taky jednou vyzkoušel při letošním splouvání Čierneho Váhu, ale Myšák jej dnes nechce na své místo pustit. Ale i na Nika dnes nebo zítra dojde řada.
Máme štěstí na nádherné velké zelené vážky, které nám beze strachu sedají na ruce či ramena, na volně plující užovky, které neuhýbají ze směru své klikaté plavby a klidně se nechávají přejet lodí, na modré ledňáčky s plochou dráhou letu, na zavřené květy blatouchů … A taky na dva folklórní jezevčíky, kteří se rozhodují, že nás budou doprovázet oba dny po celou naší plavbu. Terezka je pojmenovala Kevin a Klajn, Myšák na ně volá Čmuchalko a Ňufalko. Oba psíci jezevčíci běží po břehu souběžně s našimi plavidly. Když čistý borovicový les vystřídá vysoká tráva, oba skočí do vody a plují vedle našich lodí. Jakmile míjíme vypasenou louku, vylézají, otřepávají se a běží po břehu tak, aby na nás viděli.
Při OS expedici RUMUNSKO 2008 se k nám při přechodu pohoří Rodnei připojil jakési psisko – salašnická směs. Držel se nás celou tu dobu než jsme pohoří přešli a slezl s námi až do údolí. Fanta dal jméno „Jurka“. Zbavili jsme se jej až na asfaltce při stopu (taky nám díky němu dost aut nezastavilo, protože si myslelo, že stopujeme s ním). Tak jsem zvědavý, jak to dopadne s Čmuchalkou a Ňufalkou. Preventivně upozorňuji svoji posádku, že doma máme 2 kočky, 9 ovcí na pastvě a 52 rybiček v akváriu, neexistuje tedy pražádná možnost, že bychom Čmuchalku a Ňufalku vezli s sebou domů. Tváří se, že mým argumentům rozumí. Ale úplně klidný nejsem.
Kolem třetí hodiny míjíme místo, kde jsme před půldruhým měsícem spali a trpěli pod mračny krvežíznivých komárů. Mí plavčíci tehdá dokonce zbaběle brečeli a nepřestali, dokud jsem jim nepostavil stan a nezatáhl za nimi moskytiéru. Dnes si libují, že tu není jediný komár. Mají pravdu. Má největší obavy z dnešní plavby byla po pár hodinách rozptýlena – je to k neuvěření, ale dnes tu komáři skutečně nejsou.
Na noc přistáváme už v 16:15 asi někde na úrovni katastru osady Kijów. Warta zde zatáčí a mění směr o 180 stupňů. Na pravoboku je ukázkový písečný výstup z vody a krásný palouk lemovaný borovicovým a dubovým lesem. Tráva je nízká a ohniště napovídá, že se zde už párkrát tábořilo. Průzkumem okolí chaty schované v lese, pár set metrů níže, vyhodnocujeme, že tenhle flek je OK.
16:45 už máme postavené oba stany. O chvíli později navázány mezi stromy i dvě hamaky a v 17:30 je hotová teplá večeře. 18:20 vyrážíme na podvečerní procházku směrem k osadě Kijów. Doprovázejí nás Čmuchalka a Ňufalkou. Potkáváme dva slepýše – děcka si jej mohly šetrně pohladit, či se jej pokusit chytit do ruky. Třetího slepýše potkáváme při návratu, ale ten se nehýbe – evidentně oběť kola motorky či auta. A taky zkoumáme tučného, zeleného, písečného červa, či spíše housenku.
Když zalézáme do spacáků, slyšíme jak Čmuchalka s Ňufalkou občas projdou kolem našich stanů. Večer, když kousek od nás procházel někdo z osady k chatě, oba naši strážci vystartovali a štěkotem vymezovali své teritorium, do kterého jsme nyní patřili i my – součást jejich smečky. Cítím k těmto psím tulákům jakousi přirozenou náklonost. Asi jsem pyšný na to, že nás na tenhle víkend adoptovali.
Ráno je mlhavé a zatím tričko s dlouhým rukávem. Ale mlha držící se kousek nad hladinou Warty, za to stojí. Je to nádherný pohled. Spolu s ranním tichem tvoří úžasnou symbiózu, která mne asi nikdy neomrzí.
Ještě před snídaní svoji posádku zaměstnávám balením spacáků a dofoukáváním naší lodi. Taky pořizujeme rodinnou fotografii, protože chceme poslat online pohlednici Zetovi. Děkujeme Terezce za blejsknutí.
Vyplouváme už v 9:10, což se daří jen díky tomu, že stany balíme ne zcela suché (doma dosušíme) a taky tomu, že nováčkovská část naší výpravy ještě nestačila zvlčet a zlenivět.
U jezera jménem „Zbiornik wodny w Zakrzówku Szlacheckim – Jankowice“ nás čeká druhá přenášečka naší plavby. Význam nebezpečí znázorněný na výstražných značkách podél levého břehu chápe i má posádka. Jedeme jako první, především proto, že ve stejném složení tudy jela posádka naší lodi i před pár týdny a víme tedy, kde bezpečně a nejníže přirazit k břehu, abychom zbytečně nepřenášeli víc než je nezbytně nutné. Jenomže háček chytá hysterický záchvat, že dál plout už nemůžeme, protože je to tam nebezpečné. Porcelán se k němu okamžitě přidává. Podotýkám, že k náznakům potencionálně nebezpečnějšího úseku to máme ještě minimálně 50 metrů a proud je zde minimální, nehrozí tedy, že by to naší loď strhlo na cca dvoumetrový jez (který by se dal bez bagáže pohodlně sjet). Ale mí dva parťáci nejsou k utišení. Mám obavy, že obsluha vodní elektrárny musí každým okamžikem vyběhnout se záchrannými kruhy na hráz a pátrat po tonoucích. Co se dá v takové situaci, kromě pronášení uklidňujících a vysvětlujících vět, dělat? Pádlovat dál. Sám, bez pomoci háčka. A přistát na plánovaném místě. A znovu uklidňovat, vysvětlovat, připomínat, že přesně tady jsme přistávali minule, … Dole pod elektrárnou je už vše OK. Především díky potvrzení všeho co jsem říkal, jinými slovy od Irči. Maminka má přece vždycky pravdu.
I tady Warta neustále meandruje mezi borovicovými lesy, pastvinami a mokřady. Stavení míjíme pouze jedno, jinak nikde nic. Vysoké písčité břehy, rákosem neprostupné plochy, porostlé ostrůvky na krajích řeky. Téměř vše zde lahodí mému oku. Počasí na koupání a tak má posádka nevynechá jedinou příležitost, aby vyskočila z lodi a ve dvaceticentimetrové vodě po písčitém dnu vedla loď tím správným směrem. Mám dobrou posádku, já vystupovat nemusím. Koneckonců ani ostatní zadáci nevystupují, protože všechny úseky lze proplout i bez vystupování. Ale já své posádce rozumím – doznívající stres je nutno zcela utlumit střídáním fyzické aktivity.
Chvíli před polednem připlouváme k osadě Rybaki. Napětí pomíjí, když si ověřuju, že vypůjčené auto stojí přesně tam, kde jsem jej včera zaparkoval. Vynášíme bagáž na trávu a ponecháváme zbytek našich posádek na místě, aby se postaral o poctivé umytí a usušení lodí. Jedeme s Jarkem pro jeho auto.
Ochrana Boží evidentně zafungovala, Jarkův vůz stojí u kostela nepoškozen tak, jak jsme jej tem zanechali. A tak startujeme na další třičtvrtěhodinovou jízdu zpět.
Lodě už jsou téměř dokonale vyčištěné a suché. Takže je balíme, všechny i s pádly a vestami nakládáme do našeho vozu, loučíme se a vyrážíme zpět k domovu. Jarek veze ještě Terku do Brna, takže se na sebe nevážeme a přesouváme se nezávisle.
Najeli jsme cca 600 km autem a cca 18 km lodí. Je to sice brutální nepoměr, ale náš život naštěstí nepoměřujeme tímto zjednodušeným pohledem : -)
Když ukládám lodě, pádla a vesty do kůlny u klubovny, zjišťuju, že tam je Hanny, která dolaďuje přípravu na zítřejší Finskou stezku pro kateřinickou ZŠ. Chvilku jí a Markovi s Naty pomáhám foukat pálavy a natahovat lana místo slackline, které se nám nikomu nepodařilo najít ani v klubovně, ani v šopě, ani na půdě, ani v nových regáloch, …
Akce pro mne končí vytažením stanu, který je potřeba nechat doma v podkroví dobře vysušit, protože jej budeme stavět zase až o prázdninách při splouvání nějaké další polské řeky.
Kousek babího léta na řece Wartě hodnotím jako obzvláště povedený a bude-li příští rok září s podobným počasím, určitě vyrazíme znovu. Ale ještě před tím si vychutnáme náročnější plavbu : -)
——————————————————————————————-
Nesestříhané 13 minutové video: