(Dazul) Korona, nekorona, pořád se něco děje, pořád je na světe hezky, přesto že je jak je. Při pohledu z okna vidím v ranních červáncích jiskřící sníh i od jihu majestátně plující šedožluté mraky. Vychutnávám si tu chvíli. Všichni jsou ještě v postelích a tak kolem mne vládne na náš dům nezvyklé ticho. Nádhera. Vše je navíc umocněno ověřením toho, že i dneska existují věci na které se mohu spolehnout. I když jsem netušil, že tři křížky po „sametu“ zažiju dobu, kdy budu moci meteorologům důvěřovat násobně více než naší vládě. Ale je to tu. Včerejší lokální předpověď meteorologů dneska skutečně platí! Jsem prosťáček boží, který ke svému žití potřebuje nějaké jistoty a pevné body, aby mohl hýbat svým malým vesmírem. A více se mi líbí jistota, když se mohu spolehnout na to, že někdo říká pravdu než na to, že stejně lže. Takže ranní pohled z okna je hezkým startem do dnešního dne.
Venku je hezkých -7 stupňů, takže dnes oblékám i jégrovky a svetr navíc. Lyže, lyžáky, helmu, rukavice, malý oddílový kite, svůj desetimetrový kite a náhradní trapéz nakládám do Irčina Jeepu a sjíždím dolů do dědiny pro Natku, která by si ráda snowkiting vyzkoušela. Pak nahoru na hřeben mezi Kateřinicama a Hošťálkovů. Tady jsme ve výšce 580 m, kde je souvislá cca 5 cm vrstva nezmrzlého sněhu. Svah se tu svažuje k východu. Na okolních kopcích je na první pohled vidět, když jsou jejich louky orientované na jih – tam je sněhu buďto o poznání méně nebo žádný.
Terén, který chci dneska otestovat pro snowkiting má na délku cca 400 a na šířku 130 metrů. Z části jej ohraničuje okraj smrkového lesa, drátěná koňská ohrada, řada jabloní a trnek. Hlavním problémem je ale po sloupech vedený kabel s elektřinou. Louka se navíc mírně svažuje k východu, což při dnešním převážně jihojihozápadním větru není úplně ideální pro první jízdu, ale výzva je výzva : -)
Natka kite ještě nikdy nezkoušela a tak raději začínám tím, že si vyzkouší oddílový vrchlík a já ji budu pomáhat draka zvedat do vzduchu. Vysvětluju jí jak se odmotávají šňůry z hrazdičky, kde je náběhová hrana a vzduchové komory, jak se kite ovládá, co je letové okno, v jaké poloze má drak největší tah, … Moje dnešní parťačka je velmi učenlivá. Jsem rád, že si vyzkoušela i méně příjemnou fázi, kdy pár metrů ve sněhu ryla obličejem svoji brázdu. Evidentně jí to neodradilo a já vynechávám svůj výklad o respektu rámcovaný úslovím „neporučíme ani dešti ani větru“. Osobní zkušenost praví, že jedna povedená brázda je za deset takových povídání o vážnosti, úctě, strachu a respektu.
Po necelé hodince svištění zeleného oddílového kite si s Natkou vyměňujeme role. Ona bude pomáhat zvedat draka mně. Nejdřív ale musíme rozmotat šňůry z hrazdičky a natáhnout je po větru. Jsou 2x delší než u oddílového draka. Oddílový kite má cca 3 metry čtvereční a cca 10 metrů šňůry, můj kite má 10 metrů čtverečních a 25 metrů dlouhé šňůry. Ať se šňůry namotávají sebepečlivěji, vždycky se rozmotávají zdlouhavě. A vzhledem k tomu, že rukavice musí při rozplétání šňůr dolů, velmi brzy se pozná každý stupeň pod nulou. Narozdíl od malého cvičného kite, se u velkého draka musí ovládací šňůry ke správně rozloženému vrchlíku i správně připevnit. Ne vždy se mi to podaří napoprve. Dnešek není vyjímkou. Po dvou marných pokusech o zvednutí draka, se velmi bystře dovtipuju, že jsem přehodil přední a zadní šňůru. Chybu napravuju a ejhle – další pokus o zvedutí je úspěšný : -)
Teď si ještě musím s drakem nad sebou docouvat pro lyže, které jsem při zvedání nechal pár desítek metrů za sebou. Cvak, cvak a – jedůůůů! Sice jen pár desítek metrů a pozvolna zastavuju, ale drak už dělá to, co potřebuju. Znovu do tahu a už svištím po vrstevnici směrem ke sloupům s elektřinou. Ještě 200 metrů, hraním a přetahuju draka abych jej udržel v tahu a sebe v zamýšleném směru jízdy, ještě 150 metrů, zase hraním až se mi sníh lepí na obličej, rychlost stoupá, ještě 100 metrů ke sloupům, už bych měl kite přetočit na druhou stranu letového okna, 50 metrů – teď! Tah je docela silný a tuším, že taková rychlá změna směru o 180 stupňů v kombinaci se setrvačností i faktem, že se otáčím dolů po svahu, bude docela prda a zřejmě mne to zvedne kousek nad zem. Nezvedá. Pokládá. Teď dělám držkou svou brázdu ve sněhu já a kite pořád táhne. Srovnávám lyže do polohy abych zahranil a drak mne zvednul. Daří se to. Už stojím a přetahuju se s deseti metry čtverečními padákoviny při trojnásobném nárazovém větru (cca 10-11 metrů). Posílám kite na kraj letového okna a snažím se co mi síla i um stačí, ale vítr mne stejně stahuje dolů po svahu. To samo o sobě není až takový problém, jenže by mi v cestě nesměly stát ty trny a jabloně : -(
Je mi jedno, že se nahoře Natka musí mlátit smíchy, když na vzdálenost pár set metrů sleduje tuhle němohru s prvky grotesky. Soustřeďuju se pouze na to abych kite nezavěsil na trn. Pokora, pokora, pokora, prosťáčku boží! Příroda je ale pořád ještě větší pán než ty. Za ty roky už by jsi to mohl znát a vědět, že všechny ty remízy, které se ti kdy s ní podařilo uhrát, se udály proto, že chtěla ona ne ty. Takže dneska žádná remíza. Otírám sníh z ksichtu, odepínám lyže a volám na Natku, aby mi přišla pomoc sundat draka ze stromu : -(
Oficiálně před Natkou vyhodnocuju tenhle terén za aktuálních podmínek ne příliš vhodný pro začátečníky a navrhuju, že až vrchlík sundáme, vše sbalíme a přejeme Jeepem 5 km na kopec do Březin, který je ideální při jižním větru a nejsou tam stromy. Pokud tam tedy bude sníh, dodávám. Protože na inkriminovaný svah odsud nevidíme, naděje, že tam bude alespoň nějaký sněhový poprašek, nás neopouští.
Pod kopcem u smeťáku vidíme, že tady není po sněhu ani památky. Škoda. Dneska tu fakt fouká ukázkově a krásně by to tahalo až na hřeben. To je lepší než jízda na lyžařském vleku. Natce za hodinu začíná online výuka a já mám být ve stejný čas v práci, takže zklámání z absence sněhu neseme statečně : -)
————————————————–
KRÁTKÉ VIDEO: