(Nik) Oslava. Včera jsme šli 12 kilometrů. A po 10 kilometrech Míša spadl do vody.
Potom jsme vytahali všechny Míšovy věci z batohu.
A spali jsme v hamace a kluci z Brna spali ve stanu. A holky s Vadymem a Koljou spali pod plachtou. A Paf spal na skále.
(Myšák) Vstávání. Vstávání nebylo úplně příjemně, protože tatínek nám den předem řekl jiný čas vstanutí.
Tak jsme tedy vstali a pak jsme hodili bágly do auta a mohli jsme vyrazit. Po cestě jsme se stavili k Rohlence na snídani, měli jsme McDonald’s. Počkat, ještě něco, když jsem chtěl vzít bráchu na ramena, tak mi pohmoždil záda, nebylo to vůbec příjemné. Cestou jsme poslouchali audio knihu, byla moc zajímavá a hodně dobrá. Po příjezdu jsem “MUSEL” použít mou lopatku na vykonání potřeby.
Pak začal čundr.
Čundr (1. den)
Čundr začal pěkně, teda do doby, co mě rozbolela páteř. Na oběd jsme měli cibuli s chlebem a salámem.
Pak jsme jenom šli až do doby, kdy jsme narazili na naše tábořiště. Tam si každý postavil stan, hamaku nebo hamaku se stříškou. Až měli všichni postaveno, dělala se večeře. Po večeři dospělí zůstali u ohně, a my děti jsme hráli různé hry. No a pak se šlo spát. Pooooooočkat! V noci se stala nezapomenutelná událost! To proto, že jsme viděli POLÁRNÍ ZÁŘI!
Čundr (2. den)
Ráno jsme se sbalili, uvařili si snídani a šli jsme k autu. Cestou jsme hráli dračák, je to super hra.
U auta jsme hráli: povely z portorika.
Cesta zpátky
Cestu zpátky jsme byli v KFC. No a pak jsme v autě poslouchali audio knihu. Byla moc zajímavá a hodně dobrá. No a nakonec jsme si koupili nanuky.
(Dazul) Je milé, že se z Padových pozvánek na jarní vandry s vlastními dětmi, stává tradice. A to navíc velmi milá, protože žádné z našich dětí (Kuba zůstal doma, protože ještě nemluví) neprotestovalo, a zaznamenal jsem i dvě zmínky o tom, že se na tuhle akci těší.
Zatím co loni s námi na vandr do Roverek vyrazila Zlatka, Kájinčina velká kamarádka, letos se vypravil i Vadym s Koljou. Takže náš vandr je v podstatě s mezinárodní účastí : -) Sraz s našimi ukrajinskými přáteli máme v Hošťálkové (obě auta zde přijíždíme o 10 minut dříve) a odsud jedeme do Kralic společně.
Před Trojákem volá Pad s kontrolní otázkou, zda už jedeme. Když mu potvrzuji, že jsme právě čtvrt hodiny na cestě, provokativně dodává, že oni v Brně zrovna vstávají :-).
Naše kolona dvou vozů z Valašska, dělá zastávku na Rohlence, kde si dáváme snídani v McDonalds – oblíbeném to místě našich dětí. Ale ani mně nedělá žádné problémy se zde párkrát do roka najíst.
Cestou zpátky na parkoviště nese posilněný Myšák svého bráchu Nika na ramenou, aby si užil chvilky obdivu. Sedící Nikolas ale v jednu chvilku mění těžiště a nekontrolovaně se převažuje dopředu, Myšák nemá šanci tenhle pákový efekt udržet a i když ze sebe vydává všechno, zvolna klesá dopředu. Nik stíhá dát před sebe ruce, aby zmírnil dopad (jejich tréningy jujitsu přináší praktický vedlejší efekt), ale dvojhlasný plačící řev dává znát, že setkání s asfaltem bylo bolestivé.
Myšák sice dopadl z menší výšky, ale zdá se, že by následky mohly být vážnější než u Nika. Drží se za krkem a slzy mi tekou jako by prošel průtrží mračen. Opatrně jej prohmatávám, nechám jej překlánět i zaklánět, proskakovat se – zdá se, že si „jen“ nepříjemně namohl nějaký sval či úpon. Na nemocnici to nevypadá. Začínají se mezi sebou obviňovat kdo pád zavinil. Takže jsme pokročili do závěrečné fáze, kdy neřešíme zranění, ale vinu : -)
Do Kralic (ano konečně jsem v tom místě, které mám od základní školy spojené se souslovím „Bible kralická“) na nádraží přijíždíme pár minut po 9:30. Sraz tu máme v 10:00, ale chceme odvézt jedno auto do Ketkovic, kde plánujeme zítra dojít. Podle domluvy by tu už měl čekat Pajtáš, který tady vyrazil už včera vlakem a nocoval někde kousek odsud. Nikde jej nevidím, ani Myšák, který vyrazil na obhlídku nehlásí, že tu Pajtáš někde polehává.
Vykládáme bágly a Pajtáš se objevuje zpoza rohu bílé nádražní budovy. Seznamuju jej s Vadymem a jeho dětma – na akcích u nás doma se zatím míjeli. Domlouváme se, že dohlédne na všech pět děcek, které tu zanecháváme, a s oběma vozy jedeme do cca 9 minut vzdálených Ketkovic. U zákazu vjezdu do údolí Oslavy parkujeme Vadymovo auto a mým se vracíme zpět do Kralic – Paf s Padem, Frantou a Kubou už tam jsou. Naše výprava 5 dospěláků a 7 dětí je kompletní – můžeme vyrazit.
Nik se nenechal přemluvit a prosadil si, že s sebou musíme vzít ukulele, i když na něj vůbec neumí hrát. A tvrdil, že on si jej celou cestu ponese. To od něj bylo velmi odvážné tvrzení. Nakonec bylo ukulele putovním zavazadlem a sloužilo i jako zvukový naváděcí maják, protože na něj neustále někdo brnkal. Zvláště na několika rozcestích zvuk neviditelného ukulele usnadňoval rozhodování, kterou cestou se vydala přední část výpravy.
Vydáváme se po modré značce, souběžně s Jinošovským potokem k Olšínskému mlýnu, kde se potok spojuju s Chvojnicí. Většinu dne pak kráčíme zalesněným údolím podél Chvojnice. Naším cílem je soutok Chvojnice s Oslavou.
Všechno potřebné na dva dny si děcka nesou ve svém báglu samy – spacák, celtu nebo žďárák, hamaku, pončo, náhradní oblečení, jídlo, vodu, … Nejlehčí batoh má Kája – doma vážil 8,5 kg. Nik má o kilo víc, Myšákův bágl má asi 11 kg. Můj je samozřejmě nejtěžší (nesu pár společných věcí, dron a Kájinčinu flašku s vodou), ale do cca 17 kg jsem se zřejmě vlezl. Záda třeťáka ale nejsou ještě dostatečně zvyklá na nošení, byť lehkého báglu, a tak děláme 3-4 přestávky na kilometr chůze.
Několikrát s Kájou měním svoji kytaru za její bágl, a mimo toho svého na zádech, nesu jako airbag i ten její. Má to jen nevýhodu v tom, že mi batoh omezuje výhled na cestu. Ale tlumené zvuky při otloukání mé kytary o stromy a keře, které Kája míjí, mi působí výrazně větší psychickou nepohodu. Je to nástroj, který jsem si koupil v roce 1988 v Cluj-Napoca po přechodu rumunských hor Rodna a Calimani, říkám ji „Čaušeskova kytara“ a mám k ní srdeční vztah. Vydržela už soustu potulek a vandrů, snad vydrží i Kájinčino zacházení.
Takové putování s malými dětmi je v první řadě nápor na nervy rodiče a až hodně dlouho potom na fyzičku. Pajtáš a Paf putují bez dětí, my ostatní máme s sebou 2-3. Tím, že ty tři děti jdou právě se mnou, reaguji na nejčastější „tatí“ nebo „tatínku“ nejčastěji. Naučil jsem reagovat okamžitě, občas oslovení ještě ani nedozní – „Ano, Kájo (Niku, Myšáku)?“ A odpovídám i po šesté na úplně stejnou otázku jako před půlhodinou : -)
Asi po dvou kilometrech našeho dnešního putování děláme první větší zastávku. Hromada kmenů na kraji velké louky mezi listnatými lesy, svádí k posezení. A je to taky velmi vhodné místo na to, aby mohl Myšák předvést Kubovi a Frantovi, jak umí létat s dronem. Včera na přehradě mu to šlo docela dobře, dron neutopil a pořídil několik velmi hezkých záběrů. Nemám proto problém mu jej na tomto místě půjčit. Alespoň obohatíme video z dnešní akce o záběry z dronu.
Myšák důležitě rozbaluje kufřík, vytahuje a rozkládá dron, zručně šroubuje řídící páčky na ovladač dronu … Je vidět, že to už dobře umí.
Za pár minut mne ale přivolává k sobě, že nemůže najít speciální propojovací kabel mezi ovladač a mobil. Nevěřícně k němu kráčím a opravdu v kufru černý, deseticentimetrový kabel nevidím. Myšák se dušuje, že mu nikde nevypadl, takže mne napadá zřejmě nejpravděpodobnější varianta – kablík zůstal u nás doma. Buďto jsem jej nechal na pracovním stole, když jsem přes noc nabíjel baterie a ovladač dronu (což se mi jeví jako lepší ze dvou možností), nebo jsem si nevšimnul, že si kablík ze stolu vzal večer náš malý Kuba. A protože Kuba ještě nemluví, nebudu mít šanci se od něj dozvědět, kde jej nechal. Tím se ale budu trápit až zítra večer, jak se vrátíme domů. Pro tuto chvíli se smiřuji s tím, že kufřík s dronem nesu v báglu naprosto zbytečně : -(
Ukulele nese každou chvíli někdo jiný. Nikdo na něj neumí hrát, ale všichni to vytrvale zkouší. Největší talent projevuje Zlatka. Pokud jí Nikolas, který si ukulele často přivlastňuje, nástroj ponechá, bude umět Zlatka zítra regulérně zahrát několik písní.
Údolí Chvojnice je romantický kraj, kde často míjíme stopy po zašlé vandrácké slávě – improvizované můstky přes potok, chajdy které nezapřou trampskou minulost, totemy …
Rozsáhlá přírodní rezervace (2111 ha) Údolí Oslavy a Chvojnice byla vyhlášena až v roce 1975, tedy dávno po té, co zdejší krajinu trampové kolonizovali. Kaňonovitý ráz údolí byl k takové „kolonizaci“ předurčen. Dnes si tady postavit boudu už nikdo nepovolí, takže privilegium na ně jezdit požívají „starousedlíci“, ostatní, včetně nás, musí tábořit nadivoko.
Zážitkem pro všechny je, že relativně často musíme na druhou stranu Chvojnice – lesní vozy překonávají brod snadno, nám se boty zouvat nechce, a tak hledáme místo s vhodně umístěnými kameny v korytu řeky. Nám dospělým se vodní tok překonává snadno, děcka si pomáhají tyčí, o kterou se v nejobtížnějších úsecích opírají.
Počasí nám dneska přeje – je slunečno, ale není příliš velké vedro, protože téměř celá naše pouť vede lužními a občas smíšenými lesy, které poskytují příjemný stín.
To ale nic nemění na četnosti přestávek, které se i prodlužují, protože Myšák se prostě rozhodl, že se bude držet 100 metrů za námi a kdykoliv se k němu někdo snaží přiblížit, udržuje rozestup a vydává se opačným směrem. Jestřáb by to charakterizoval tak, že má Myšák „vánoční náladu“.
Díky Myšákově trucování se ostatní vydali dopředu a já s Kájou a Nikem se drželi tak blízko Myšáka, jak jen to bylo možné. Asi po hodince jej to přešlo a pokračuje už společně s námi po široké, neudržované lesní cestě po proudu říčky.
Vyšlapaná stezka se po cca 6 km ztenčuje na pěšinu a začíná poměrně strmě stoupat na dlouhý, úzký a kamenný hřeben, jménem Kozí hřbety (430 m.n.m.). Na vrchol vystupujeme po druhé hodině odpoledne – to jen pro představu jakým tempem se pohybujeme (6 km za 4 hodiny).
Říčka Chvojnice obtáčí Kozí hřbety mohutným meandrem. I když je vrchol porostlý listnatými stromy a keři, které neumožňují daleký výhled, máme všichni dostatečný respekt ke zdejším skalnatým srázům a pohybujeme se docela opatrně. Ani nemusím děcka k vůli tomu napomínat : -)
Po desetiminutové vrcholové přestávce nahazujeme bágly a vydáváme se těch cca 50 výškových metrů zase sestoupat. Nevím zda na artrózu II. stupně je tahle trasa tou nejlepší v rámci aktivního odpočinku, ale všechny ostatní možnosti sestupu vyhodnocuji jako výrazně horší a nebezpečnější.
Po opětovném sestupu do údolí pokračujeme pořád po modré značce. Cesta je tu o poznání pohodlnější a širší. Na přestávky ale nesmíme zapomínat!
Jednu takovou využívám, abych otestoval novou „bytelnou polní lopatičku“, kterou Myšák tahá připevněnou na svém báglu, hned vedle sekerky. V praktickém testu „víceúčelová lopatička“ obstála – po mém konání jsem nezanechal žádnou stopu : -)
Občas musíme na cestě překonávat přírodní překážky – hlavně padlé stromy. Ale výrazně víc vyvrácených stromů je přes koryto říčky. Vzhledem k tomu, že je tahle oblast přírodní rezervací, stromy tu netěží, ale nechávají napospas přírodě.
Tahle část cesty je charakterizovaná Nikem, který každou chvíli oznamuje: „Mám pro vás výzvu! Kdo podleze tamten padlý smrk i s báglem na zádech?“. Nebo „Mám pro vás výzvu! Kdo přejde potok po tam tych stromoch?“
Variant Nikových výzev je neskutečné množství. Přestává s nimi, až když se k němu ostatní odmítají přidávat. Jako první to odmítá Kája, která má po podlézání stromu vlasy plné mravenců.
Zbývající část dnešního putování jsme už bez dalších plánovaných „výzev“. Padlé stromy překonáváme bez toho, že by Nikolas nějakou vyhlásil.
Ukulele se střídavě nese připevněné na Nikově batohu, střídavě jej Nik nese a brnká na něj. Ač stěží zvládá nahmatat jen akord C, slyším, že by ten nebohý nástroj už zasloužil naladit. Ale protože bz dlouho naladěný nezůstal, nechávám jej tak. Naladím ho až večer u ohně.
Čím víc se blížíme k soutoku Chvojnice a Oslavy, tím častěji přecházíme přes brod říčky z jedné strany na druhou. První přechody byly bez problémů.
Těch brodů máme trochu víc proto, že nejdeme přímo po modré značce, ale po vychozené stezce. Občas přes Chvojnici přecházíme po tábornických lávkách, většinou ale přímo přes vodu.
Za loukou, kde trampové připravují večerní oheň, je další brod (poblíž místa Pod Borovinou), který se přechází suchou nohou dost obtížně. Mně se to tedy daří, ale než stačím do mělké vody naklást klády, po kterých by děti mohly přejít, podklouzává Myšákovi noha a sklouzává a lehá do proudící vody. Aby toho nebylo málo, převrací se na bok a noří do vody půlku batohu. Po pár vteřinách se ale vzpamatovává a vylézá zpátky na břeh, celý mokrý. A nasupený na Nika a Káju, že jej nezachytili, když sklouzával do vody.
Překonáváme tok po dřevech, které jsem přes vodu naskládal a pokračujeme dál, abychom na vhodném místě vybalili Myšákův batoh, zjistili rozsah škod, vykroutili vodu z mokrých věcí a nechali vše na chvíli proschnout.
Jdeme raději na louku tak, aby na nás nebylo vidět z prvních chat, ke kterým se motoroví trampové dopravili svými vozy. Naštěstí je Myšákův spacák mokrý jen trochu, noc v něm jistě přečká celkem v pohodě. Mokré a navlhlé věci rozvěšujeme, a čtvrthodinku odpočíváme.
Myšák se moudře rozhodl, že vzhledem k počasí i kilometrech před námi, půjde v mokrém (vykrouceném) oblečení a botách. Jen tričko si dal suché. Než dorazíme na místo, kde budeme nocovat, bude mít věci na sobě skoro suché.
Všechny další brody se nám daří zdolat bez pádu a jakékoliv další mimořádné příhody. Řekl bych, že není nad osobní zkušenost. Myšák navíc při každém přechodu projevuje mimořádnou osobní obětavost a na několikrát pomáhá přenášet Nikovi a Káji jejich bágly i ukulele.
Čím blíže soutoku Chvojnice a Oslavy jsme, tím častěji míjíme udržované chaty, pozůstatky zlatých trampských časů. Některé se ke své trampské minulosti hlásí už na první pohled více, jiné vůbec
Většinu cedulek, na které jsme u trampských osad naráželi, jsem našim dětem ani nemusel vysvětlovat : -)
Když přicházíme k soutoku, je řeka docela široká i hluboká a děcka projevují obavy z dalšího překonávání toku. Narozdíl od nich sleduji naši pouť na mapách.cz a vím, že 50 metrů nad soutokem má být nějaká lávka, které ale není odsud vidět. Nehodlám děti trápit a prozrazuji jim toto sladké tajemství rovnou. Radost nevídaná : -)
Přímo naproti soutoku se jdu spolu s Kájou a Nikem umýt do půli těla a spláchnout dnešní pot. Hned je nám lépe. Myšáka zbytečně nepřemlouváme, sám večer pozná, že pochybil, když nešel s námi.
Pod Šlapkovou skálou pumpujeme ze studny do našich prázdných pet láhví po minerálce Matoni čerstvou a chladivou vodu. 1,5 litru na každého z nás nám do rána musí vystačit.
Místo na přenocování vybral Pad necelé 2 km od soutoku Chvojnice s Oslavou – na Velké Skále. Jak už sám název tohoto úžasného místa napovídá, z kopce jsme na něj nešli : -(
Kus cesty kráčíme mimo značku a tak málem míjíme odbočku žluté, která směřuje do kamenného kopce a má nás po kilometru dovést k Velké skále (401 m.n.m.), kde si usteleme a uvaříme : -)
Přestávky je nutno při stoupání konat častěji než dřív. Ale i kdybychom odpočívali déle, nemám strach, že bychom do setmění nahoru nevystoupali. Když mi Pad v 18:38 volá, zda nám mají jít naproti a pomoc dětem s batohy, neodmítám jej. Nika a Kája po této informaci znatelně ožívají : -)
Naproti, cca 400 metrů před cílem, nám přichází Pad, Paf i Vadym. Myšák hrdě odmítá, aby mu někdo pomáhal s jeho báglem. Je nejstarší a už mu bylo 11 roků, takže on si svůj batoh vynese sám. A tak mi Vadym alespoň bere mojí kytaru : -)
Velká Skála je nádherné místo. Z jejího okraje je o čtvrt kilometru níže vidět stříbrný tok řeky Oslavy, který má v kulise zapadajícího slunce téměř magickou moc. Borovice šumící na skalinách tak nějak evokují i kousek státní hymny, stejně jako romantické obrázky Zdeňka Buriana či Marko Čermáka.
Naše duše postarších romantiků plesají a i o poznání mladší dušičky našich dětí nezůstávají v téhle všeobjímající kráse lhostejné. Pade, vydat se na potulku zrovna tady, byl velmi dobrý nápad! Je vidět, že jsi tu vysokou školu za dělnické peníze nevyštudoval zbytečně : -)
Večeře je teplá a neplánovaně více chodová. Tak třeba já jsem ani neotevřel svůj balíček MRE a stravuji dva druhy těstovin, špekáček, nějaký suchar, hrst oříšků a to vše vydatně zapíjím pomerančovým džusem vyrobeným z práškového nápoje (zbytek něčího MRE) a ještě pořád vychlazené vody nabrané dole v údolí.
Oheň slouží nejen k uvaření či ohřátí večeře, ale i jako příjemný zdroj tepla, světla a přirozené shromaždiště. Kytara střídá Pada, Pajtáša a mně, ale ukulele zůstává pořád jen u mně. Asi proto, že ze všech přítomných znám na tento nástroj nejvíc (tři) akordů. Přiznám se, že je využívám úplně všechny, a u některých písní mám pocit, že by se mi ještě nějaké akordy hodily. Dávám si socialistický závazek, že se do příštího roku naučím i nějaké molové, abych se mohl přidat k Padovým ryvolovkám.
Na dětech není znát, že před pár hodinami prožívali své krize z vysílení při výstupu k Velké Skále. Čím je tma hustší, tím je jejich neartikulovaný řev silnější a jejich čelovky se neustále pohybují ve tmách, pár desítek metrů od nás. Když odchází spát Padovi kluci, vyjevuje se, že patrně největším zdrojem řevu je Nik a Myšák. Poté, co se vrací z okraje Velké Skály, kde vyhlíží polární záři, Paf, a oznamuje, že si na řev stěžují ostatní romantici, kteří nocují v okolí, pokouším se oba zdroje utlumit a zahnat do jejich hamak, které si natáhli nedaleko ohniště. Pokus je korunován úspěchem.
Spát jdeme už po desáté, ale únava je únava : -) Slíbil jsem Káji, že budu spát u ní a tak se soukám do spacáku v bivakovacím pytli, pod krajem celtové stříšky. Kája je spokojená, spím vedle ní já i Zlatka.
Noc je vlahá a bez deště, takže je ranní probuzení velmi příjemné. První vylézá ze spacáku Kája protože potřebuje čůrat, pak já ze stejného důvodu. Ostatní zatím stále spokojeně spí. My ale využíváme čas a balíme karimatky, žďáráky a dáváme vyvětrat své spacáky.
Kontroluji Nika a Myšáka, kteří si hamaky zavěsili o pár desítek metrů dál od nás. I oni zvládli noc bez jakýchkoliv problémů. Myšáka chválím za to, jak si malou celtou zabezpečil svůj bágl proti případnému dešti. A Nika za to, že se nebál.
Ohřívám vodu, aby si mohla Kája dát horkou čokoládu ze svého balíčku MRE, já uvařit kakao a Vadymovi kávu. Snídám to, co děti nesnědly a jsem docela přežraný. Poslední karbanátek, který se mi snaží Vadym vnutit, kategoricky odmítám, protože hrozí, že bych praskl.
Protože s sebou nesu mimo jiných zbytečností i házecí nože, připravuju kládu, aby i mohli zájemci zkusit, zda se jimi hozené nože trefí a zabodnou. Že to není snadné si děcka zkouší. Mně se daří až v třetí sérii hodů tak polovinou nožů terč úspěšně zasáhnout (= nůž zabodnout).
Před odchodem si jdeme udělat (mimo Myšáka, který se vzteká nad urvanou šňůrou na jeho báglu) společné foto. A taky pozorujeme největší ještěrku žijící v Česku ve volné přírodě – ještěrku zelenou. Je poměrně vzácná a chráněná zákonem. Mám velkou radost, že se mi ji daří i natočit.
Kája nemůže najít své kraťasy, a tak s ní zůstávám, zatímco všichni ostatní sestupují do údolí k Oslavě. To netuším, že se s nimi potkáme až na konci naší cesty, u Vadymova auta. Tempo naší dvojičky určuje Kája. A ta rozhodně nespěchá : -)
Cestou k řece si stačí 2x převléknout kraťasy (které jsme nakonec po vybalení jejího báglu našli), několikrát odpočinout a sdělit mi, jak je jí teskno po mamince.
Břeh řeky Oslavy je v tomto úseku z jedné strany lemován starou cestou podél skal. Odborník by asi použil formulaci „hluboce zaříznuté říční údolí“. Každopádně je četnost kamenů, stěn a skalisek velká a putování kolem nich velmi příjemné.
Ani Kájinka nemůže odolat a chce si alespoň kousek skály vylézt. Protože z druhé strany je několik desítek metrů strmá stěna k úrovni řeky, může si to zkusit, ale jen támhle k tomu chytu.
„A hlavně mně tati nezapomeň vyfotit, jo?“ Naši hvězdu bych samozřejmě vyfotil i bez toho, aby mi to připomněla. Ze skály ji ale musím trochu pomáhat, protože „už má strach“.
Šlapeme s Kájou zvolna po proudu Oslavy až ke Ketkovickému mlýnu. Pak začíná terénní cesta stoupat. Ač se jedná o převýšení jen 160 metrů na dvou kilometrech, pravidelné odpočívací zastávky je nutno zachovat.
U Vadymova auta jsme první. Ostatní jsou ještě cca 300 metrů odsud na místě zvaném Panorama – vyhlídka. Spojuji se s Vadymem po telefonu, abych mu oznámil, že jsme je „předehnali“ a že tu na ně nedočkavě čekáme.
Do deseti minut přichází k autu i hlavní část výpravy. Pajtáš oznamuje, že za nás poslal skrze Alenu pozdrav Zetovi a obdržel pozitivní reakci, což samozřejmě potěšilo zejména nás tři „Fonsáky“ (absolventy RS kursů u kterých Zet stál) – Pafa, Pada a mne.
Klíště, která bydlí cca 20 minut jízdy autem odsud, nás zvala, abychom se k nim zastavili (dům už dostavěli a přestěhovali se do něj), ale děti jsou už domluvené, že se rozesazují napříč auty a chtějí do KFC. Lhal bych, kdybych tvrdil, že intenzivně neuvažuji jak děcka zmanipulovat, abychom si tu zajížďku dopřáli, ale když i Pajtáš prohlašuje, že si Klíště budeme muset nechat na jindy, rezignuji : -(
Lukulské hody v KFC u Devíti křížů nemají do opulentní antické hostiny daleko, ale děcka jsou spokojené a já se taky řádně přejídám.
Po společném jídle se před KFC loučíme a poté, co se děti usazují v těch správných vozech, vyrážíme samostatně domů. My samozřejmě ještě se zastávkou na zmrzlinu – naštěstí to vyřešilo jen Tesco v Holešově.
Doma si večer vytahuji 3 klíšťata, asi jako trest za to, že jsme se za Klíštětem nezastavili. Děcka jsou ale s vandrem podél Chvojnice a Oslavy navýsost spokojené a Nik i Myšák začínají psát své dojmy, abych je mohl připojit k videu, fotkám a mému textu na www.oldskauti.cz : -)
Sestříhaní video z akce (4:52):
Video z akce od Pada (5:32)
Nesestříhané video (13:44):