(Dazul) Naší čtyři nejmenší sice pořád vyžadují hlídání, ale přesto se sešla akce Irči (s babama někde k Luhačovicám na wellness) a moje tradiční potulka po Velké Fatře. Protože jsem se nedávno vrátil z většího vandru do pouště, byl jsem připraven poslední letošní putování na běžkách a spaní ve sněhu vypustit a hlídat děti, aby si mohla Irča odpočinout a odreagovat se – přece jen hlídá děcka téměř furt. Ale protože Irča odjížděli v pátek 15:00 a já až o 12 hodin později, a má se vracet v sobotu kolem oběda, stačilo vyřešit hlídání v sobotu dopoledne, a mohl jsem vyrazit taky, když tedy posunu odjezd až na 6:00 ráno.
Takže páteční podvečer dávám s Kubou a Kájou procházku po hřebenu na Bureše, kde se potkáváme s Pegem a jeho dvěma dcerami, zatímco Myšák s Nikem doma paří na počítači a mobilu. My si ale zase užili zpáteční cestu domů za tmy. Spravilo mi to náladu, protože dopoledne jsme měli na firmě místní šetření berňáku (evidentně zazněl jasný rozkaz „zakleknout“ a tak mi zpříjemňují život od 11/2021 (!), kdy zahájili kontrolu) a i když máme všechno OK, nebaví mně obhajovat proč jsem účtovat do nákladů montérky, proč jsem vystavil dobropis a odvedl z něj DPH, …).
V 6:00 už je u nás doma Irčina mamka a já sedám do auta – vyjíždím směr Liptovské Revúce. Sám, protože to nikomu nepasuje (nebo se mu nechce). Já bych se doma taky nenudil, ale protože se mi podařilo vyměnit dmychadlo v domácí ČOV už v týdnu, nemám špatné svědomí.
Protože jsem dnes vyjel o tři hodiny později, je jasné, že nestihnu autobus z Ružomberoku do Starých Hor a nestihl bych přejít celý hřeben s přiměřenou rezervou. Plánuju tedy nechat auto na konci Liptovské Revúce a v neděli se k němu vrátit. Potulku přizpůsobím sněhovými, povětrnostním a lavinovým podmínkám na místě.
Zatímco u nás na pasekách už 14 dnů sníh není a jen když jsem odjížděl tak přes noc pocukrovalo, tady na konci Liptovské Revúce, na začátku Zelené doliny, sice potok Lopušná nezamrzl, ale je tu minimálně půl metru starého sněhu.
Parkuju na točné (dál už není cesta prohrnutá), pár metrů za tabulkou NP Velká Fatra, takže doufám, že nedostanu žádný flastr. Ale jinde tu fakt zaparkovat nejde, tak, abych nezavazel.
Se zimní bundou Sherpa, čepicí a rukavicema, nasazuju své prastaré backcountry s tuleními pásy. S báglem na zádech mířím proti proudu prudce tekoucího potoka Lopušná, který místy připomíná rakouskou Salzu. A dneska by byl na barace sjízdný i tenhle velkofatranský tok. Asi půl kilometru sleduji každý šutr, peřej, zatočení a říkám si kudy bych to jel, kde bych si musel dávat pořádného majzla, kudy bych lezl na břeh, kdybych se cvakl, … V dobrém neoprenu a kvalitních neoprenových rukavicích by to fakt šlo splout.
Na tulení pásy se mi lepí čerstvý sníh. Je ho asi 5-6 cm a tak asi po kilometru lyže sundávám a jdu bez nich. Mohutná vrstva umrzlého sněhu zabraňuje abych se bořil, takže postupuju stejně rychle jako na běžkách.
Jsem připraven to kdykoliv otočit a vrátit se k autu, protože netuším, jak se bude chovat moje pravá paže čí rameno. Už týden nedokážu bez pomoci vztyčit pravou ruku nad úroveň hlavy. Normálně mně ruka nebolí, jen když se pokusím o tenhle pohyb, ucítím bolest a ruka klesne. Když si ale pomůžu levou rukou a překonám kritickou mez, udržím pravou ruku vztyčenou normálně. A udělat klik taky nejsem schopen. Už jsem kdysi podobnou situaci zažil, když jsem stavěl dům. Ale to mi bylo o 10-15 let míň a mé tělo se s takovými situacemi dokázalo vyrovnávat snáze. Tuhle bolístku jsem si taky nezpůsobil při práci ale cestou z potní chýše od Pegeho, kdy se mi nechtěla rozsvěcovat baterka, já na lesní cestě uklouznul na ledu a při pádu jsem automaticky podvědomě švihl pravou rukou tak, abych zmírnil svůj dopad. Pád dopadl dobře, jen jsem po pár metrech další chůze začal vnímat, že jsem si na ruce při tom pádu asi skřípl nějaký nerv, natáhl jakýsi sval, či co. Dal jsem tomu den-dva klid, každý den mohutně mazal koňským gelem, a začal pravou ruku občasně opatrně cvičit ve zvedání nad hlavu. Ještě včera se mi to nepovedlo, ale už tam skoro byla. A tak jsem to risknul. Teď čekám, jak se bude pravačka chovat při delším používání běžkařských hůlek, které se při chůzi do kopce zvedají skoro tak vysoko jako je můj zatímní kritický bod než rameno vypoví poslušnost. Zatím to jde.
Pohybuju se ještě v dolině, ale přesto tu nepříjemně fouká a padající sníh píchá do tváře. Nechápu jak to že mi vždycky musí fučet do ksichtu : -( Vsadím se, že až se mi podaří vystoupat těch 1000 výškových metrů na hřeben, budu mít protivítr i kdybych šel opačným směrem. Tady to je jen nepříjemné, ale nahoře, až budu nad pásem stromů, začne sníh nepříjemně namrzat na obočí a budu mít námrazu i na kalhotách a rukavicích.
Navíc je nedobrá viditelnost, takže orientace v místech, kudy jsem ještě nikdy nešel bude dost náročná. Mám tím namysli různé lavinózní žleby a svahy, u kterých to tím pádem zjistím, až v nich budu : -(
Při pořádné fujavici, jako je dnes, se mi mizerně drží rovnováha, zvláště když traverzuju fakt prudkým svahem, vítr fičí v nárazech a já nevidím, zda je pode mnou sešup 10 nebo 100 metrů, zda bych to ubrzdil o stromy nebo tam je skalnatý sráz.
Moje představa je, že bych mohl být na oběd nahoře pod Ploskou, kde se schovám ve staré Salaši pod Chyžkami. Tam v závětří spočnu a poobědvám, než budu pokračovat dál.
Sotva se dostávám nad pásmo lesů, vichřička je intenzivnější. Držím se potůčku a kráčím proti proudu. Nechápu, že je v téhle sibérii nezamrzlý a v odkrytých, nezavátých místech normálně teče. Některé úseky vypadají, jako by se v něm voda vařila, ale to je optický klam způsobený točícím se sněhovým vírem, který se nad hladinou valí.
Nekráčím 150 metrů do kopce nalevo, k salaši, kde se obvykle stavuju, když tudy jedu na běžkách, ale prvně pokračuju pořád proti proudu potůčku, asi 80 metrů k „nové“ salaši, kde jsem ještě nikdy nebyl. Snažím se držet směr, protože mi každou chvíli zmizí z očí nejen vzdálenější Salaš pod Chyžkami, ale i ta „nová“ (která tam je zatím jen cca 15-20 roků).
Když jsem od svého nejbližšího cíle na deset metrů, poznávám, že se nejedná o „salaš“, ale maringotku. Snad bude otevřená, abych se nemusel jít schovat do staré salaše – dalších cca 250 metrů navíc v tomhle načase se mi nechce absolvovat. Snad přítomnost blízkého závětří u mne vyvozuje nutkavý pocit, že už bych se fakt potřeboval aspoň na půlhodinky někde ukrýt.
Maringotka je přístupná, a tak opírám běžky a tyčky o její stěnu a okamžitě zalézám dovnitř. I když jsou dveře pečlivě zavřené, stejně tu trochu profukuje. Ale stejně to je najednou jako bych vstoupil do vyhřátého pokoje. Aby ne, vždyť jsem tu stoupal skoro tři hodiny. I když v hustším lese foukalo s menší intenzitou, stejně ty stupně pod nulou vítr řádně umocňoval. A tak se nemůžu divit, že okamžitý pocitový rozdíl minimálně 10 stupňů celsia do plusu navozuje hodně příjemný dojem.
Interiér maringotky je klasicky „uklizený“ jak tomu bývá u všech podobných volně přístupných útulní, chat a přístřešků. Ne každý ctí pravidlo, že všechno to co si přinesl, to si taky odnese a nechá po sobě příbytek ve stejném nebo lepším stavu než když do něj přišel. A tahle maringotka se nachází kousek od dost frekventované hřebenovky, takže bude zřejmě hodně navštěvovaná. I když tipuju, že je využívaná hlavně mimo zimu.
Vybaluju z báglu dvě kaiser kousky a kus loveckého salámu, tedy to, co mi zbylo od snídaně, kterou jsem si dopřával za jízdy autem. Na oběd mi to bude stačit. Zapíjím to dobře vychlazenou Coca-colou, kterou s sebou táhnu v litrové láhvi. Je to zdroj energetických cukrů a občas si ji do báglu nabalím. Pomalu přežvýkávám salám i housku a poslouchám svistot vichřice venku. Nárazy zní až strašidelně a při pohledu z okna ven si nejsem jistý, zda se mi tam bude po obědě chtít vylézt.
Je to divné, ale po cca 20 minutách jsem najezený, odpočatý a taky stíhám prozkoumat interiér maringotky. Na bílé stěně, v úrovni očí, si bača tužkou napsal „497 kusov oviec“ a nad tím je 31 10 91 – snad datum 31.řijna 1991?
Nechce se mi tu dál pobývat, cítím se tu trochu jako nezvaný host, a tak pečlivě nastrojený, navíc s nákrčníkem a svetrem, které jsem vytáhl z báglu, vycházím ven. Než si nasadím běžky, ještě se vyčůrám, a tak obcházím celou maringotku, abych našel závětří, ale marně. Stojí na otevřené rovince a vítr se kolem ní točí stejně jako kolem kapkovitého profilu křídla. Kdo nezakusil, neví, jaká to je věda se bezpečně vyčůrat v takovém nečase.
Ještě v maringotce jsem si pečlivě prostudoval mapu a rozhodl se, že nevystoupám těch 40 výškových metrů do sedla, abych se prošel po modré značce k Chatě pod Borišovom (kde jsem asi ještě nikdy nebyl, ač se tudy potuluji skoro třicet let) a pak po zelené zpátky do Sedla Ploskej, abych pak traverzoval do Sedla pod Čiernym Kameňom, kde bych pak hledal místo na přespání. Je to asi 7 km, což je v tomhle nečasu a terénu na 2-3 hodiny a pak ještě další 2 km k nějaké útulni Koniarka, kde jsem taky ještě nebyl, a mám ji jako jednu z možností, kdy by asi šlo přespat, kdybych se nechtěl trápit záhrabem nebo nenašel jiné vhodné místo na rozložení karimatky a bivakovacího pytle. Když jsem si mapu na mobilu prohlížel v detailu, zjistil jsem, že vzdušnou čarou cca 2,5 km odsud, jsou tady nějaké dvě stavení – mimo turistickou značku, vzdušnou čarou asi 1,5 km od Sedla Ploskej. Ale když se tam budu snažit dostat nejkratším traverzem, odhaduju to jen na 3,5 km, byť dost nekomfortním terénem.
A tak 12:30 vyjíždím, tedy spíše kráčím, po vyfoukaném zmrzlém sněhu severovýchodně, kde bych měl narazit na nějaký chodníček, který by mne mohl, bude-li pod metrovým sněhem poznat, provést náročným terénem, hlavně dvěma asi lavinózními žleby. Je smutně, šedivo, žádná panoramata, společnost mi dělá jen divoce svištící sníh.
Pokud jsem si myslel, že jak se dostanu asi po třičtvrtě kilometru nad horní okraj lesa a tam bude foukat míň, mýlil jsem se fakt hodně : -( Vítr nepolevuje, ale jsem dobře oblečeným, takže to není až takový problém – snad jen silnější rukavice jsem si měl vzít, vadí mi, že mne vichřice místy oslepuje. Námraza na obočí je sice nepříjemná, ale je fakt jen nepříjemná, nijak mne neohrožuje. Zato ty chvilkové výpadky absolutní viditelnosti jsou rizikem, kterého si jsem vědom, ale nic s ním v této situaci nenadělám. To, že je jinak „dobrá“ viditelnost 20-50 metrů netroufám hodnotit jako plus nebo mínus. Kdybych věděl, co je pode mnou, třeba bych měl větší obavy či dokonce strach z každého dalšího kroku a zaseknutí ocelové hrany běžky do zmrzlého sněhu. Soustřeďuju se tedy pouze na to, abych držel výšku a nestoupal či neklesal. Za dalšího cca půl kilometru bych se měl dostat do výběžku asi 150 metrů širokého lesa, kde bude případné uklouznutí bezpečnější, protože se zachytím o stromy níže, a vířící sníh se bude muset aspoň trošku mírnit o konáry.
Že přecházím úzký lavinózní žleb, poznávám, když vítr trošku zeslabuje a na chvíli se otevře rozhled na cca 100 metrů. Jednak je pár desítek metrů nade mnou asi dvoumetrový sněhový převis a nedaleké pahýly smrků dávají tušit, že tudy čas od času projede lavina, pro kterou není deseticentimetrový kmen žádná zábrana. Podvědomě zrychluju, dá-li se tak můj opatrný traverzový postup v prudkém svahu nazvat. Čím dřív budu na kraji toho lesíka, tím dříve se dostanu do klidu. Jak se tak kolem dívám, něco už tu letos sjelo a počasí není na laviny (jinak bych si to tudy neriskl), ale taky dobře vím, že podmínky jsou jedna věc a svinská náhoda je věc druhá.
Když se chytám větví nějakých buků, všímám si, že i tady vyčnívají nad úroveň sněhu ulámané kmeny a větve, takže jsem ještě pořád v rizikovém pásmu. Ale o 20 metrů dál se už cítím v pohodě. Svah je tu pořád ve sklonu minimálně 60 stupňů, ale vědomí, že nemůžu padat či klouzat daleko, mne uklidňuje.
Přestávám mít pojem o čase. Vůbec nevím, zda se probíjím proti větru hodinu, dvě nebo tři. Netuším, za jak dlouho se začne stmívat a kolik mám času, než se budu muset poohlížet po místě na přespání. Vzhledem k tomu, že jsem si s sebou nevzal sněžnou lopatu, rád bych se vyhnul hloubení záhrabu, protože to bych dělal ešusem a měl bych postaráno o zábavu aspoň na 2 hodiny. Dělal jsem to tak jen 3x v životě a doufám, že po čtvrté toho budu ušetřený.
Nejsem si jistý, zda jsem překonal 2 nebo tři lavinózní žleby, ale evidentně se dostávám na plytčí svahy někde pod Sedlem Ploské. Shluky zelených smrků střídají bezlisté buky, skrze které lze vidět, že pár stovek metrů mne čeká skoro rovinka na vedlejším hřebenu. Zastavuju, vytahuju z boční kapsy kalhot mobil a dívám se mapu, abych si udělal představu kde jsem a jak daleko to mám k té boudě.
Podle měřítka to mám tak půl kiláku a musím se držet bočního hřebene. Když na ni k vůli mlze nenarazím do sedmi minut, vytáhnu zase mobil a budu tu kroužit, dokud ji nenajdu. Na chvilku se roztáhla obloha a já vidím v mlze cosi, co by mohla být střecha. Stáčím lyže tím směrem a i když mlha zase padla, objevuje se po chvíli silueta polozapadlé chaty po mé levici. Když přijedu úplně k roubence, zjišťuju že vůbec není zapadlá, ale jen tak vypadá, protože je patrně z jedné strany zapuštěná do terénu a kolem ní je vyfoukaný asi dvoumetrový chodníček až na kameny a hlínu.
14:30 jsem uvnitř chaty. Tak tohle to je skvělé. Vnitřek jediné místnosti je cca 4×5 metrů, v rohu kamna, stůl, dvě postele s matracemi, věšák, smeták, pila, linoleová podlaha, stěny zevnitř zatepleny polystyrenem a kartony papíru. Čisto, prostorno, a u kamen i pár polínek. Za okny je vidět a velmi dobře slyšet silnou vánici, která je hodna Hanče a Vrbaty. Tady je pocitově teplo, ač se mi kouří od úst a u dveří zevnitř je nafoukaná hromádka sněhu.
Ještě nikdy jsem si bezdůvodně na vandru nezalenošil, a nastal čas to dnes vyzkoušet. Asi bych to k autu za ty cca tři hodiny, kdy ještě bude světlo, stihnul, ale domů bych se dostal hodně pozdě večer a kvůli únavě bych musel často zastavovat. Otestuju tenhle Interhotel Čutora, ke kterému nevede žádná turistická značka, a kdybych zde souhrou náhod nezabloudil, neměl bych o tomhle místě ani potuchy. I když na mapy.cz tahle útulňa zaznačená je jako Mirova chata, když poklikám na ikonku v největším přiblížení – protože venku ani vevnitř jsem si jejího názvu nevšimnul.
Protože už jsem rozhodnutý, že tu přenocuju, zpříjemním si čas zatápěním, Můžu si pak nechat usušit mokré rukavice a kalhoty na kterých už roztál přimrzlý sníh, návleky a na noc i lyžáky, aby se mi do nich ráno dobře lezlo. Těch pět polének by mohlo na hodinu topení vydržet. Třeba se chata trochu ohřeje a bude tu ještě příjemňeji než teď. Do tmy zbývají tak 3 hodiny, takže aspoň využiju čas.
Zatápění trvá podstatně déle než jsem odhadoval. Kdyby tu nebyly reklamní letáky, evidentně určené na podpal, asi by se mi oheň v kamnech rozdělat nepodařilo. Přikládám druhé polénko a protože je venku ještě dost světla, beru do ruky pilu a jdu vytáhnout ze sněhu nějaký kmínek, jehož konec úplně nezapadl, abych se pokusil nařezat dřevo na přikládání. Navlečený a v rukavicách se mi daří ve fujavici vydolovat třímetrovou, v průměru asi sedmicentimetrovou bukovou haluz, a dávám se do řezání. Že to bude tak složitá operace jsem fakt netušil. Jestli je tady někde koza na řezání dřeva, tak je dokonale zapadlá v půldruhometrové vrstvě sněhu. Zkouším řezat na zemi, ale haluz se otáčí, když ji zapíchnu do sněhu, vyviklá se, … Nakonec ji opírám ze šikma o stěnu, levou rukou zapírám a tou pravou, bolavou, řežu. První polénko tak špihlám aspoň 10 minut a nakonec ho lámu prásknutím o kamenný základ chaty. A mám o zábavu postarané až do setmění : -(
Nakonec dřevo až do tmy neřežu, ale taky jsem ho nenašpihlal tolik, kolik jsem si představoval. Nicméně stačit to bude. Přikládat budu stejně maximálně do osmi a pak to zalomím ve spacáku.
Nabírám do ešusu i do víčka sníh a dávám ho roztopit na kamna. Budu muset nabrat ještě jednou, aby bylo vody dost na ohřátí večeře z MRE. Než se sníh roztopí, sundávám zvlhlé gatě, oblékám si jégrovky a kalhoty zavěšuju nad kamna. Třeba do rána uschnou. A když ne, tak rychleji zmrznou až vyjedu.
Než se pustím do ohřívání večeře, zalezu si do spacáku a v sedě začínám psát tenhle zápis do KRONIKY. Ušetřím si spoustu času doma, když si pak text z mobilu překopíruju do počítače a pak vložím na www.oldskauti.cz Není tu dobrý signál a tak mi nefunguje diktování a automatický převod řeči na text, takže datluju písmenko po písmenku.
Po večeři zalehávám už za tmy do spacáku, který jsem strčil do bivakovacího pytle, ač nespím v záhrabu. Ráno budou kamna vyhaslé a tady bude možná větší kosa než v úzkém záhrabu. Pouštím si na usnutí rozposlouchanou audioknihu PAST od mého oblíbeného Františka Niedla. Zbývají mi doposlouchat poslední 2 hodiny.
Asi po hodině mám pocit, že bych se potřeboval vyčůrat. Ale jen vylézt ze vyhřátého spacáku do studené místnosti kde nefouká chce pořádné přemáhání. A ven do té fujavice se mi teda nechce i kdybych se přemohl. Ale řešení se nabízí vzápětí – starý hrnec se zbytky hlíny určitě není určený k vaření. Když si jej postavím na židli, nemusím jej přidržovat a pohodlně čurám přímo na střed. Vynesu jej až ráno : -)
Asi jsem neměl tu večeři zapíjet coca-colou. Ale když před pátou ranní vylézám ze spacáku, abych do hrnce upustil tekutiny, daří se mi ještě usnout bez tíživého pocitu v močovém měchýři.
Vstávám v 6:25. Kalhoty jsou víceméně suché, ale raději si je oblékám na jégrovky. Pára mi jde od úst a ruce mi mrznou při balení spacáku. Ohřívám si je o ešus ve kterém jsem si udělal nějaké instantní kafe či co z MRE. Hlavně že to je horké.
První co mne na ránu překvapuje, že venku není slyšet vichřice. Zdá se, jako by snad ani žádný vítr nefoukal. A je jasno! Už z postele jsem skrze okno viděl skály Čierneho Kameňa. Za pár minut by mělo vrcholky skal ozářit ranní slunce. Dneska to bude totální protipól včerejšího počasí. Tuším, že je dobře, že jsem tu přespal.
V 7:00 jsem po snídani, mám kompletně sbalený bágl včetně obalů z jídla, které si samozřejmě snesu dolů, chata je uklizená a zametená. Zajišťuju dveře proti samovolnému otevření, nasazuju běžky a zvolna vyrážím přes náhorní pláň bez jakýchkoliv stop přítomnosti někoho jiného. Neposkvrněná sněhová plocha v přímém slunci až oslepuje. Obloha je bezmráčkově modrá a zima v 1170 m.n.m. přiměřená.
Zastavuju uprostřed planinky a opojně se rozhlížím po té kráse kolem. Na severu je nepřehlédnutelná dominanta Čirneho Kameňa, na východ je skrze stromy vidět boční další hřeben Mogury, na jihu lesy porostlý obzor protější strany Zelené doliny a na západě holé svahy Ostriedku.
Vše ve třech barvách – bílé, modré a tmavě zelené. Do toho jen majestátné ticho jako v nějaké bazilice. Přicházím o desítky nádherných záběrů jen díky své lenosti a choulostivosti. Musel bych zastavit, sundat rukavici, vytáhnout mobil, pořídit snímek, dát mobil zpět do boční kapsy kalhot a pak aspoň minutu zahřívat zmrzlé prsty pod krkem : -(
Mířím po mírně se svažující pláni na jih, kde by měla být, dvacet výškových metrů a čtvrt kilometru od Mirovy chaty ještě jedna bouda, která se jmenuje Krátká.
Když už jsem tady, chci si ji prohlédnout, abych mohl srovnávat. Za chvíli jsem u ní. Zdá se větší než ta, kde jsem dnes spal a na první pohled se odlišuje materiálem, ze kterého je postavená. Mirova chata je poctivá roubenka, ale Krátká je obitá deskama. Když se dostávám pod chatu zjišťuju, že obytný prostor je asi stejný, nebo trošku menší než v Mirově chatě, protože polovinu zastřešeného půdorysu zabírá z části otevřený prostor s lavicemi a stoly, kde je nyní navíc natahané dřevo na přípravu topiva. Působí to jako nepořádek. Všímám si čerstvých stop, které vedou od dveří a zpět, ale nikde nepozoruju, že by směřovaly od chaty pryč nebo odněkud k chatě. Mám pro to jediné vysvětlení – někdo tu přišel už včera, jeho stopy zafoukala vichřice sněhem a ráno nebo v noci, když fujavice utichla, se šel vyčůrat ven z chaty nebo pro dřevo.
V první chvíli si říkám, že do chaty nakouknu a nocležníka pozdravím, ale pak měním názor, protože to je jistě zločinec na útěku a určitě by mne zamordoval : -) Pokračuju traverzem po bočním hřebenu do žlebu, kterým by měl téct potok. Podle mapy to vypadá, že by podél něj mělo jít relativně dobře sestoupit do Zelené doliny. Asi v půli cesty bych měl narazit na nějaký lesní chodníček, takže to tamtudy je určitě schůdné.
Sestup je náročnějš,í než jsem čekal, ale tak už to bývá. Poslední úsek než se dostávám k potoku Záklučné doliny je tvořený jakýmsi 50 m širokým průsekem mezi dvěma lesíky, který na 300 metrech délky padá o 120 výškových metrů. Takže fakt dobrý hank. S báglem na zádech a vyfoukaném namrzlém sněhu si netroufám dělat v tomhle terénu na svých backcountry obloučky a tak vždycky jedu těch 50 metrů šikmo dole tak, abych se moc nerozjel a stíhal to ubrzdit. Pak předpisově otáčím o 180 stupňů horní běžku, přenesu váhu a otáčím stejně i spodní lyži. Odrazím se tyčkama abych ujel bez pádu dalších 50 metrů a celý manévr opakuju. Takhle to dělám strašně mockrát, než se mi daří sjet na dno Záklučné.
Paradoxně mi teče pot po zádech, ale prsty v rukavicích mi mrznou. Potřeboval bych ten přebytek tepla ze zad, kde mám bágl, dostat do prstů a dlaní. A tak občas zastavuju, sundávám jednu rukavici a ruku strkám pod nebo za krk, abych se tam ochladil a prohřál si studené prsty.
Po potoku bych měl jít cca 2 km, než se napojím na Zelenů dolinu, která mne dovede k autu. Nedělám si naivní iluze, že se mi podaří jít po celou dobu po levém břehu potoka. Budu jej muset patrně několikrát překročit na druhou stranu, kde bude terén schůdnější.
První překročení se mi daří aniž bych musel sundávat lyže, protože potok je v těch místech ještě hodně úzký. O pár set metrů níž už musím lyže sundat, přehodit je na druhou stranu potoka a pak s báglem na zádech a za pomocí hůlek přejít po namrzlé a nasněžené kládě.
Netuším kolikrát musím takto potok, který mezitím zmohutněl, překonávat. Ale při předposledním přehazování lyží se mi ta prvně hozená nezapíchává do sněhu, jak jsem chtěl, ale bez jakéhokoliv upozornění neuctivě sklouzává do proudící vody.
Proud ji naštěstí neodnáší, protože se šprajcla o šutr, ale tulení pás je ve vodě. Druhou lyži už hážu úspěšně a daří se mi přes tři vyčnívající, ale z části ledem potažené kameny přejít na druhou stranu. Kdybych ale neměl tyčky, musel bych to brodit, což vzhledem k tomu, že je zrovna tady vody místy skoro po kolena, nebyla vůbec sranda. Když se odstrojím, opatrně se jednou rukou zapírám o tyčku a druhou ještě opatrněji, při naklonění nad vodu, vytahuju mokrou lyži.
Do Zelené doliny a k autu mi zbývá něco málo přes kilometr, ale pohyb tímto docela náročným terénem mi trvá bez pár minut hodinu. Tohle byl jeden z mých nejdelších kilometrů : -)
Jsem neskutečně rád, že jsem na tuhle akci vyrazil a nevyměkl. Nějak extrémně jsem se neunavoval, nocleh jsem měl na nezvykle vysoké úrovni, nemusel příliš riskovat a poznal jsem obě tváře Velké Fatry – tu za hodně mizerného i za nádherného počasí. Díky!
Sestřihané video (4:59):
Nesetříhané video (12 minut):