(Dazul) Že je nutno opravit na střediskovém vaurienu levou sedačku, mi bylo jasné už minulý týden, když jsem našeho „LaVora“ spustil na vodu. Epoxid neudržel a při sezení u bočního stěhu se spoj sedačky nebezpečně rozevíral – hrozilo, že se sedačka ulomí.
Cíl dnešního dne: opravit sedačku, otestovat plachetnici po opravě, cestou zpět se stavit na táboře ŠESTKY.
Cestou v autě poslouchám skvělou krimi Štěpána Kopřivy s názvem Rychlopalba, kterou naprosto fantasticky čte Ludvík Král. Oba jsou pro mne novými objevy. Královo podání povyšuje Kopřivův text o další řád výš. Když přijíždím na Slezkou Hartu, poslouchám 53.kapitolu a jsem v mírném pokušení doposlouchat i zbývajících dvacet kapitol.
Ale to bych si neužil vskutku horkého léta, kterému dělá podmanivou kulisu hejno plachtet na ukázkově modré hladině. Dneska se tu jede tradiční regata. Plachetnic je o poznání méně než přechozí roky (kdy jsem jich napočítal i přes padesát). Vypadá to, že organizátoři zvýšili startovné :-) Ale i tak – většina lodí bude proplouvat v husím hejnu kolem bójek a já budu mít zbytek přehrady skoro sám pro sebe :-)
„LaVor“ je v přístavu ostravských skautů přesně tak jak jsem jej zanechal. Pohled na zrasovanou plachetnici třídy evropa mne totiž trochu znejistěl. Evropu mají vodní skauti z Ostravy vytaženou na břehu, hliníkový stěžeň položený vedle ní. Zdá se, že se jim nějak záhadně uvolnila patka stěžně a ten pod plnou plachtou brutálně vykroužil hrozivě vypadající otvor. Tohle nebude oprava na tři pouhé hodinky :-(
Náš vaurien kotví jen pár metrů vedle a žádnou díru v něm, naštěstí nevidím. Vytahuju z lodního pytle aku vrtačku, funglnový čtverku vrták, okem strojaře odměřuju otvory na šroubky – aby byly symetricky s protější lavičkou, kterou opravoval Hanýsek nebo Svišť loni. I s utažením matiček to trvá kolem čtvrt hodinky. Jsem spokojený – rychlá pomoc se podařila. Stejně budeme muset ještě šrouby rozšroubovat, spoj slepit epoxidem a znovu stáhnout.
Stahuju vauriena na vodu z trojice pneumatik na kterých seděl (aby se za stálého vlnění neomlátil o šutry). Otáčím směrem na přístav v Leskovci nad Moravicí, jednou nohou nastupuju a drhou se odrážím do co nehlubší vody. Nasazuju kýl a pak rychle i kormidlo. Srovnávám příď zpátky na přístav u protějšího břehu a vytahuju hlavní plachtu. Opět srovnávám příď, ale teď už podle plachty, aby nepráskala naprázdno a já se dostal co nejdál od břehu na kterém byl „LaVor“ zakotvený. Teď už zbývá jen vytáhnout kosatku. Naučenými pohyby přivazuju smyčkama za borhák lanko kosatky, srovnávám kormidlo a plachetnice skoro poskočí dopředu. Uáááá! Jsem zase tu!
Testuju sedačku. Je to o poznání lepší, ale to lepidlo bude fakt potřeba. Teď s tím už nic neudělám a tak nerušeně pluju kam mne vítr nese. Doslova a do písmene. Dneska nemám žádný cíl.
Ale jsem typ člověka, který zpravidla nějaký cíl potřebuje. Už jen proto, aby si dokázal vyhodnotit, zda se mu jej podařilo či nepodařilo dosáhnout. Proto volím cíl dneška „obeplutí třicetimetrového ostrova“. Na téhle přehradě to je jediný stálý ostrov. Proplutí třicetimetrové úžiny mezi ostrovem a břehem, považuju za poměrně náročné a pro úplného začátečníka dost obtížné. Ostrov vyčnívá z vody skoro v nejjižnějším cípu zalesněného zálivu, v jeho bezprostřední blízkosti nefouká, protože stromy fungují jako dokonalé větrolamy.
Celý záliv jedu téměř neustále v náklonu a tudíž i dost svižně. Ale asi padesát metrů od ostrova vítr vadne a já dojíždím setrvačností kombinovanou s chytáním drobných větrných záchvěvů. V úžině mezi ostrovem je vody maximálně po prsa a tak se tu rochní rodinka, která neustále pendluje mezi břehem a ostrovem. Mám o zábavu postaráno. Nejenže jako kouzelník chytám vánek, který spíš není než je, ale ještě se musím vyhýbat mamince, která si demonstrativně stoupla zrovna do místa, kde alespoń velmi slabě fouká. Samozřejmě, že se jí musím vyhnout a dostat se mimo vítr. Neustále se přesovou z jednoho boku lodi na druhý, převazuju kosatku a přetáčím ráhno hlavní plachty. Maminka s tatínkem děkají, že tu nejsem a ostetativně si mne nevšímají, jejich děti jsou bezelstnější a nepokrytě mne sledují. Srandu ze mne mají ale všichni. Aby ne, pozorovat sám sebe ze břehu, musel bych své vystoupení hodnotit jako poměrně zdařilé komické číslo.
Metr na maminkou chytám plný vítr a v efektním náklonu rychle opouštím ostrov i s „empatickou“ rodinkou. Až na tu vynucenou šaškárnu, to nebylo špatné. Hostorie se neptá na detaily, ta hodnotí pouze to, zda jsem projel či nikoliv :-)
To už je hodina po poledni? Nemám náhodou hlad? Asi bych měl mít. I když v tomhle vedru je pocit hladu nějaký slabší. Ale ještě jsem si ani nezaplaval! Jo! Zaplavu si. Ale vauriena nejdříve zakotvím, nabudu riskovat, že mi jej vítr udfoukne a nechce se mi při plavání k němu přivazovat.
Přirážím ke břehu v dalším zálivu. Tábor s přístavem ostaváků je na druhé straně poloostrova, který tvoří bok tohoto zálivu. Odsud mne čeká k poslednímu zakotvení asi kilometrová plavba. Teď se ale schladím a zaplavu si. Dno je plné ostrých kamenů a tak si raději nachávám sandály. Ale ouha! Pravý sandál mi ve vodě na chodidle nějak nezvykle blembá a funguje jako nepříjemná brzda. No jasně – urval se mi jeden popruh trekového sandálu :-(
Cestou domů se stavuju v Čermné na tábor ŠESTKY. Včera přijeli a tábor ještě asi staví. Podívám se jak se jim daří, pozdravím ogary a bude-li něco potřeba můžu pomoc.
Tábor je téměř postavený – stojí zásobák + 16 podsad + kuchyň + latrina + stožár … Chybí postavit jen han gár a vidím ještě rozestavěný jeden podsadový stan na který vzali bočnice z kupovaných březinovských podsad.Na druhý den tábora dost dobré skóre.
Ze zásobáku zachytávám informaci, že tu bude 33-34 lidí. Hmm – asi „nějakej dobrej oddíl“ :-) Držím jim palce!
Mrkni na nesestříhané šestiminutové video:
A ještě několik fotografií:
