(Dazul) Protože Irča plánuje v tradičním březnovém termínu, kdy se zpravidla potuluji po Velké Fatře, pobývat na druhé straně zeměkoule, vydal jsem se letos do tohoto úžasného slovenského pohoří vyjímečně už v lednu.
Jak už to u akce tohoto typu bývá, do poslední chvíle netuším, zda vyrazíme v pěti, ve dvou nebo sám. Dvanáct hodin před odjezdem to je jasné – budu sám. Nebude to poprvé a tipuji, že ani naposledy :-)
Nesestříhané 3:42 video z víkendu na Velké Fatře:
Sólo akce má své nesporné výhody, stejně jako nevýhody. Nebudu okecávat fakt, že větší riziko je, když se potuluji sám, především proto, že v oblasti kolem Ploské, zvlášť na východním svahu, mobilní signál nefunguje a s případným telefonickým přivoláním nouzové pomoci nemůžu moc počítat. Ale tyhle výpravy s minimem vybavení jsou mojí cestou k radosti a naplnění, navzdory rizikům, v každém věku.
V Liptovské Revúce, na začátku Zelené doliny, jsem až v 11:30, protože jsem od nás z pasek vyjel až chvílí před 8:00. Na cestách bylo dost sněhu, a tak jsem jel spíše pomaleji, protože už jsem před lety při cestě na Malou Fatru dostal saně a nedojel. Na místě před vstupem do doliny, vyhrazeném pro parkování, už stojí 5 aut, takže musím vytáhnout lopatu na sníh, abych si odházel místo pro své auto.
Že je venku docela kosa vnímám ihned po vystoupení z auta. Teploměr ukazuje -10 °C. O 650 výškových metrů výš, na hřebeni, bude kosa ještě větší, především díky větru.
Před více než čtvrt stoletím jsem Velkou Fatru na skialpových lyžích jel, ale to jsem měl klasické sjezdové přeskáče, předpotopní vázání Silvereta a vyřazené muzejní skialpy z jakési rakouské půjčovny. Celé jsem to pořídil velmi levně, ale vážilo to strašně moc kilo a byl jsem utahaný jako kůň po stahování dřeva. Vybavení jsem pak postupně daroval fyzicky zdatnějším, ale méně zkušenějším kamarádům. Od té doby jsem skoro čtvrt století na skialpech nebyl. Ale dnes, 10. ledna 2026, vyrážím se zánovním, byť z druhé ruky pořízeným skialpovým vybavením na Velkou Fatru „prvně“. Odhaduji, že má lyžařská vyzbroj je na polovině tehdejší váhy a je jen o málo těžší, než kdybych jel jako vždy na svých backcountry lyžích.
Hodlám si ti užít, protože dnešní skialpové lyžáky jsou po čtvrt století opravdu určené pro skialpinismus. Dají se fakt kombinovat pro výstup na lyžích a následný sjezd. Odlišují se od klasických sjezdových lyžáků výrazně nižší hmotností, větší pohyblivostí komínu s režimy „walk“ a „ski“ + gumovou protiskluzovou podrážkou pro chůzi bez lyží. Jsou kompatibilní s techovými vázáními a ty nejlehčí váží méně než 1,5 kg na pár, což usnadňuje výšlapy. Ty lyžáky v nichž jsem absolvoval Velkou Fatru před desítkami lety vážily skoro 5 kg, ty co mám dnes mají oba dohromady 2,5 kg. S lyžemi to je podobné. Tipuji, že moje dnešní lyžařské vybavení je o polovinu lehčí. A asi není o moc těžší než to backcountry vybavení na kterém jezdím slovenské hory posledních víc než 20 let.
Lyže nasazuji už u auta v pravé poledne a proti proudu Lopušné se vydávám po žluté značce kolem ústí do vedlejších dolin Zaklučné, Rizňa a Chopec k přístřešku na konci Zelené doliny, kde začíná brutální stoupání na Chyžky a Ploskou.
První pořádný odpočinek si dopřávám asi v polovině stoupání – je 13:30. Odepínám lyže, sundávám bágl a posazuju se na něj. Potřebuji utáhnout aretaci skládacích lyžařských hůlek, protože se mi při pořádném zapření zkracují. Cítím, jak jsem se na zádech hezky během stoupání hezky potil.
Bágl mi dneska váží asi 14 kg – při prvním zimním přechodu (ale to jsem s sebou tahal zbytečně i stan) mi vážil 27 kg. Dneska s sebou tahám zbytečně asi jen skialpinistickou helmu, bivakovací pytel (mimo bivakovacího hrobečku), plastovou krabici na nakrájený chleba (aby neokoral), 1,5 litrovou plastovou láhev minerálky (která mi cestou do večera zase zmrzne), sprej proti medvědům (ti by ale měli v tento čas teoreticky spíše odpočívat někde zahrabaní) a necelý kilogram rezervního jídla pro případ, že by se dnešní akce protáhla. Na druhou stranu bych měl být schopen bez větších problémů přečkat noc i mimo útulňu, pokud bych k ní nestihl dojít, a nebo by byla plně obsazená.
Z lesa na pastviny (1220 m.n.m.) vycházím ve 14:00. Na hřeben to je sice ještě cca 150 výškových metrů, ale stoupání tu už není tak prudké. V těchto místech už mám vždycky pocit, že ten nejhorší záhul je za mnou. Samozřejmě to nikdy není pravda, protože se zatím vždy našlo něco, proč tomu tak nebylo – silný vítr, brutální mlha, výrazně větší mráz, …
Letos to vypadá na kombinaci všeho :- ) Viditelnost je velmi malá, vítr nezanedbatelný a zima tak o 2-3 stupně větší než dole v údolí. Poznám to mimo jiné proto, že už se nepotím. Každá pořízená fotka nebo videozáběr je opět vykoupený dlouhým zahříváním rukou. Tenhle víkend těch fotek bude holt méně :- (
Od okraje lesa k maringotce pro baču, která bývá přes zimu volně přístupná, to je necelá čtvrt hodinka. Je asi 150 metrů napravo, mimo značku. Je menší než stará koliba Chyžka, vítr tu fouká výrazně víc, ale skoro nikdo sem nezabloudí. Alespoň já jsem se tu zatím nikdy s nikým v tento čas nepotkal.
Zastavuji se tady jen proto, abych si mohl v závětří uvařit oběd. Pramen ze kterého obvykle nabírám vodu na polévku je dnes hluboko pod sněhem a patrně i zamrzlý, vzhledem k -12 °C, které tady aktuálně panují. Nabírám tedy do ešusu sníh, abych si jej na vařiči roztopil. Musím s víčkem od ešusu ven do té fujavičky ještě třikrát, abych měl dost vody na tradiční nudlovou polévku s masem.
Polévka zahřeje i zasytí, a když horký ešus schlazuji mezi koleny, zahřeju se vždycky i z vnějšku :- ) Koliba Chyžky je odsud necelých 250 metrů vzdušnou čarou, ale tam asi výrazně rušněji než tady. Tady při přípravě pozdního oběda nikoho neomezuju a nikdo neomezuje mne.
14:50 mám po sobě uklizeno, sbaleno, nasazuji skialpy a vydávám se nahoru na Ploskou. V polovině stoupání na kopec se rýsuje jasná hranice mezi stínem a nádherně nasvícenou plání. Pokud slunko mezitím nezahalí mraky, na chvíli si tam spočnu a udělám pár fotek.
15:20 je „hranice slunce“ dosažena. Po pořízené fotek a videozáběrů vážně uvažuju, zda bych neměl sundat bágl a vytáhnout z něj kvalitní kožené lyžařské rukavice, kterou s sebou beru do extrémů a vyměnit je za ty co mám na sobě – dvoje prstové rukavice na sobě – jedny z Temu jedny flaušové pracovní. Ve městě si vždycky vystačím s nimi, i dole v údolí to šlo, ale tady na hřebeni platí jiné zákony přežití. Taky mám v báglu chemický zahřívací pytlík a premiérově s sebou táhnu USB zahřívače rukou (z Temu).
Odolávám a v rámci zostřeného tréningu na horší časy pokračuji dál. Jen občas vytahuji prsty s prstové části rukavic a uvnitř rukavic je svírám do dlaní, abych zahřál ty mrznoucí části od těch teplejších. Pravá ruka mi dělá problém, protože díky přeseknutému vazu na malíčku (kovová hrana mé backcountry lyže při pádu) nedokážu dlaň už roky plně sevřít. Takže už žádný seiken pro případný úder :-( Ale zatím to v mrazech vždycky malíček pravé ruky přežil :- )
Jsem asi 800 metrů (a 150 výškových metrů) od vrcholu Ploské. Kdyby nebyl takový mráz a nefičel takový vítr, nerozpakoval bych se použít termín idylka na této mastňácké akci (= jakákoliv akce, kde nespím pod širákem, v záhrabu nebo v bivaku).
Vzpomínám, jak jsme tudy šli loni v březnu s naším Myšákem (tehdy 12 let). Trošku mne mrzelo, když mi oznámil, že nepojede, protože si musí přes víkend udělat 2 důležité úkoly do školy, ale teď jsem rád, že vyměkl. Starat se nyní ještě i o něj, už by pro mne bylo asi na hraně.
Tady fouká, takže se snažím obličej obracet po větru, aby mi k sobě nepřimrzla víčka, respektive řasy, jak už se mi to několikrát v takovýchto situacích stalo. Trochu mne mrzí, že jsem si s sebou nevzal lyžařské brýle (zůstaly v autě), které by teď docela bodly. Ale zvládl jsem bez nich i trošku větší nečas, takže to určitě zvládnu i dneska.
Na úplný vrchol Ploské nejdu, asi padesát výškových metrů pod ním jdu po vrstevnici, nad skalnatou hranou žlebu Mlynská jama, směrem k sedlu Ploskej. Kráčím pomalu tudy sjíždím s respektem, protože ten žleb pode mnou je lavinózní a šel jsem jím v zimě jen jednou se staženou zadnicí. Naštěstí jsem dostatečně vysoko nad žlebem a v těchto místech žádná lavina nehrozí.
Tady se už místy vyskytují osamocené smrčky a fouká tu trošku méně než na zcela otevřeném svahu. Ale zašlo slunce a v kombinaci s těžkými šedými sněhovými mraky se začíná nad krajinou šeřit.
Už před 10-15 minutami jsem sundal lyže a stáhl ze skluznice tulení pásy. S trochou obtíže je ve větru slepil v půlce k sobě, sroloval a napěchoval do kapsy své tulácké bundy Alaska. Neměl jsem moc energie sundávat bágl a pásy uložit do něj. Je 16:11 a ke Koniarce, cíle dnešní cesty, bych to měl mít po vrstevnici vzdušnou čarou asi kilometr.
Některé úseky lze hezky sjíždět, jen díky „sněžné slepotě“ už nerozeznávám potřebné detaily terénu – sněžné schody, hranice ztvrdlého sněhu a prašanu, nyance sněhové vrstvy zafoukaných kamenů a skalek, … Vítr mi do očí neustále fouká zvířený sníh a tak jedu částečně „na důvěru“. Zatím jsem sebou nikde nešvihl, i když jsem, k tomu neměl několikrát daleko.
Míjím tyče žluté turistické značky na kterou se zítra ráno napojím. Jel jsem z tohoto směru ke Koniarce prvně loni a pamatuji si, že největší překážkou byl ostrý žleb potoka, který se musel podejet. Za chvíli bych měl křižovat místo, kde jsme s Myšákem narazili na mega velké čerstvé stopy medvěda.
Vidím tu ve sněhu relativně nedávno rozhrabané ostrůvky borůvčí, a tak pečlivě zkoumám, kdo to způsobil. Možná to zkoumám až příliš dlouho, ale finální verdikt, že to byla srnčí nebo jelení zvěř je pro mne příjemnější, než kdyby to byl medvěd :-)
Kousek před Koniarkou je pár mírných stoupání, ale mně se už nechce nalepovat tulení pásy a tak se docela trápím než těch 10 výškových metrů na kluzkých lyžích vyšlápnu.
Odměnou mi je pohled na mini útulňu z jejíhož komína se nekouří – je tedy prázdná. A tak těch 100 metrů k ní sjíždím s radostí, že nebudu muset nikoho, kdo dorazil přede mnou, obtěžovat.
Je 16:35, když přijíždím ke Koniarce. Je to jedna z méně známých útulní na Velké Fatře. Na vrchol Čierneho kameňa (1469 m. n. m.) je to odsud vzdušnou čarou necelého půl kilometru. Samotná útulňa je v nadmořské výšce přibližně 1276 m n. m. Tohle místo je ideální pro legální zimní přenocování v Národním parku Velká Fatra. Objevil jsem jej teprve předloni.
Sundávám lyže a opírám je i s hůlkami o stěnu útulně, ometám od sněhu bágl i bundu a lezu dovnitř. I když je vnitřek promrzlý, je tu násobně tepleji než venku. Vytahuji čelovku, zapalovač a zatápím v místních kamínkách. Naštěstí tu je nachystané trošku dřeva, a i když tu nejsou třísky, je tu trocha drobnějších bukových větévek, které lze na zátop použít.
Nakládám dostatek dřeva aby nevyhaslo a vyrážím s ešusem k pravenu dole pod útulňou, protože to je rychlejší než kdybych musel roztápět sníh.
V závěji sněhu se mi daří pramínek najít a i když je skoro celý zamrzlý, daří se mi s menší obtíží ešus naplnit. Tady v lese je trochu tišeji než na louce na které útulňa stojí a tak si chvíli užívám toho klidu než se vydám ve svých stopách hlubokým sněhem zpátky.
Kamínka sice hoří a jakési teplo vydávají, ale uvařit vodu v ešusu bude určitě rychlejší na mém vařiči :- ) Šroubuju jej na plynovou kartuš, zapaluji, usazuji ešus a začínám se rozbalovat na noc.
V 17:10 mám roztažený spacák, sundané lyžáky, rozvěšené oblečení i tulení pásy na proschnutí. Rád bych už ven nevytáhl paty, protože podle zvuků, které sem doléhají skrze pečlivě zavřené dveře, se tam čerti žení, ale tuším, že ven budu muset. Veřeři (výborné kuřecí s MRE) zakončuji trochou horkého „vojenského“ kafe na zahřátí a ve finále jdu do půnoci ven čůrat 4x.
Vím, že tu není signál na mobil a tak je malý zázrak, že odešla domů zpráva s fotkami, kde dnes nocuji – jedna z bezpečnostních drobnůstek, které jsem si za ty roky vypěstoval. Taky se mi ozývá Murza, který oprávněně lituje, že nemohl vyrazit se mnou :- )
Protože mám s sebou malou powerbanku, můžu si dovolit na dobrou noc poslouchat audioknihu Nevěsta Kristova od Vlastimila Vondrušky. Na nobelovku za literaturu to není, ale Miroslav Táborský to načetl úžasně. Nastavuju přehrávač na mobilu aby se po dvou hodinách vypnul, protože předpokládám, že do té doby usnu. Ale neusínám. Den byl plný silných zážitků a mozek to ještě podvědomě zpracovává.
Loni při potulce s Murzou a Mirisem po Malé Fatře jsem viděl u Mirisa péřové „ponožky“, které si pořídil spolu s novým péřákem. Inspiroval mne a tak jsem si je pořídil taky (ovšem na Temu). Dneska je prvně zkouším. Když musím vylézt ze spacáku, abych se šel ven vyčůrat, nemusím péřové ponožky sundávat a nazouvám na ně skelet skialpových lyžáků (vnitřek lyžáků se suší nad kamny) – šetří to čas, nervy i energii před tím než vylezu z útulně i po té co se do ní vrátím.
Nedělní ráno vylézám ze spacáku v 6:20, po té co zapaluji vařič a dávám na něm ohřát vodu na horkou čokoládu z MRE. Minerálka v pet flašce přes noc v útulni zamrzla, takže poté, co kamna vyhasla byla i tady vevnitř teplota pod nulou.
Snídám jablkový koláč, jablečno jahodové pyré a horkou čokoládu z amerického vojenského balíčku MRE – poctivě mne to zasytilo a chutnalo to. Navíc jsem horkou čokoládu zalitou v uzavíratelném hliníkovém pytlíku vřelou vodou využil k zahřátí lyžáku, než jsem si je obul :-)
Než vyrazím, pokouším se nařezat trošku dřeva, abych nahradil to, co jsem spálil. Ale zdejší ruční skládací pilka je k ničemu, takže si příště raději přibalím do báglu vlastní : -)
7:15 za mírného sněžení vycházím s tuleními pásy na lyžích od Koniarky směrem ke žluté značce, abych zahájil sestup dolů do Liptovské Revůce k autu. Původně jsem předpokládal, že to sjedu dolů bez pásů, ale vzhledem k počasí, báglu na zádech a místy strmému svahu jsem nechal pásy nalepené. Myslím si, že jsem udělal dobře, protože jsem snad i díky tomu ani jednou nespadl, což se dnes rovnalo menšímu zázraku.
Počasí je mlhavé, sněží, mráz -8 °C, ale zvládám to. Jde to zřejmě pomaleji než by to trvalo zdatnějšímu skialpinistovi, ale dolů u auta jsem v 8:40, tedy cca půldruhé hodiny po té, co jsem vyrazil od Koniarky.
K trase, kterou jsem se tento víkend potuloval, snad jen pár číselných údajů z mailu, který jsem před akcí posílal:
„Trasa a její profil je zde – https://mapy.com/s/jeforajefu
Délkově to je cca 13 km + 800 m převýšení (to je dalších 8 km nahoru a 8 km dolů) = cca 29 km = cca 7,5 hodiny čisté chůze bez zastávek. Od auta ke Koniarce to je cca 9,5 km + 800m převýšení nahoru a 240m převýšení dolů = cca 20 km = cca 5 hodiny čisté chůze bez zastávek – odhadem jsme odpočívali a jedli (vařili jsme polévku na vařiči) celkem 2 hodiny. Od útulně Koniarka k autu by to šlo zvládnout za cca 2,5 hodiny – což tak odpovídá tomu jak jsme to šli s Myšákem loni za denního světla.„
Domů přijíždím až ve 14:10, díky zastávce na oběd a dalším dvěma odpočívacím zastavením u krajnice.
Akce tato byla sice mastňácká, ale i tak mi dala docela zabrat. Užil jsem si ji a nezlobil bych se, pokud se se tak dělo ještě pár desítek let dál :- )