(Dazul) Nabídl jsem v říjnu 2022 Tovaryškovi (tehdy novému vůdci ŠESTKY), že zajistím pro oddíl puťák a ten nabídku po zvážení přijal. Poslal jsem tedy návrh na čtyřdenní putování po Jeseníkách a dvoudenní plavbu po Moravici. A protože jiný návrh nebyl, zůstalo u Jeseníků : -)
Zkoušel jsem pro puťák získat někoho dalšího z dospělých, ale někteří z nich slíbili pomoc na táboře, jiní neměli čas, byli nemocní, … A tak jsem vyrazil s desíti členy ŠESTKY sám plnoletý. Ale protože v týmu byl i Verik a Pepa, ke kterým mám velkou důvěru, a kteří jsou ochotni přijmout odpovědnost, neměl jsem přílišné obavy, že by mohl nastat problém v případě, kdy se budu muset na pár hodin od výpravy oddělit, abych převezl auto a pak se pěšky či stopem dostal zpět.
Přiznám se, že jsem si myslel, že relativní tvrdost minulého puťáku další zájemce spíše odradí, a tak mne počet 10-ti šestkařů a šestkařek příjemně překvapil, protože to byl dvojnásobek loňské účasti (šlapalo se přes Nízké Tatry).
1. den putování – sobota 1.7.2023
(Dazul) Přeprava poutníků do Vysokých Žibřidovic i materiálu (lodě, pádla, vesty …) na začátek Slezské Harty byla logistický oříšek, který se nakonec podařilo vyřešit díky vstřícnosti kateřinických Hasičů. Ti nám půjčili své auto pro devět lidí pouze za PHM, druhý vůz byl z LACHIMu. S hasičským vozem jel Pípa, který obětavě strávil řízením cca 9 hodin (jen více než 2 hodiny trval převoz části výpravy od Slezské Harty do Vysokých Žibřidovic), a vůz v pořádku vrátil do Kateřinic. Druhé auto řízené mnou, zůstalo po nákupu potravin ve Vítkově zaparkováno u Černého Mostu na začátku přehrady Slezská Harta, a bylo napěchováno 6 barakami, pádly, vestami a pumpami.
Pípa si cestu hasičským vozem užíval, protože na něj hodně protijedoucích aut mávalo, blikalo atd. Když byl ujištěný, že za hasičské auto se neplatí dálniční známka, a policajti hasičské auta nezastavují, padl návrh, abychom se stali hasičsko-skautským oddílem : -)
Cestu z Vysokých Žibřidovic na Kralický Sněžník (převýšení více než 800 metrů) nám zkrátil Pípa tím, že nás potáhl o 6 km blíž. A mohl i dál, protože cesta byla taková, že by v pohodě vyjel, ale to bychom zlenivěli, a tak jsme se vydali nahoru proti proudu Prudkého potoka od zatáčky s názvem „Pod srubem“. I tak to stálo za to. Nejen stoupáním do kopce, kde i ptáci chodíja pěšky, ale i malými vodopády a kaskádami, kde zurčela úžasně čistá horská voda.
Před vrcholem Sušina (1321 m.n.m.) jsme narazili na „řopíky“ – smutné pomníky kontraverzní rezignace politiků z podzimu 1938. Samozřejmě se musely prozkoumat zevnitř i se z hora, především proto, že mnozí se s nimi potkali prvně.
Protože mají z dnešního dne pořizovat zápis i Kevin a Uhlík, omezím se ve stručnosti jen na to, že někteří z nás vystoupali kolem pramene řeky Moravy do Polska na rozhlednu Kralického Sněžníku a pak se vrátili zpět na rozcestí do sedla Stříbrnická. Odtud jsme sestoupili po Česko-Polské hranici do sedla Hraniční hora, kde jsme se asi čtvrt kilometru pod Adelininým pramenem usalašili.
(Kevin) Přesně 1.7 jsme vyrazili na Puťák. Šli jsme já Bebí, Horka, Verik, Jiří, Kuba, Janek, Uhel, Dazul, Růža a Pepa.
První den jsme jeli hasičským autem. V autě nás jelo 9 s tím že na Jiřího a ostatní jsme museli čekat další 2 hodiny než přijedou na místo na kterém jsem čekali my. Mezitím nakoupili jídlo. Jak jsme byly všechny na místě, tak jsme vyrazili.
Prvních asi cca 2 km jsme ještě jeli autem, pak jsme všichni vysedli a ještě poobědvali. Vyšli šli jsme po nádherných cestičkách, které měly výhled na nádherné vodopády a na nádherně průhlednou vodu. Po asi cca 10 minutách Uhel spadl do vody a měl mokré boty, ale jinak to bylo moc hezké.
Šli jsme si po chvilce dát pauzu, já si sundala svůj pásek, a nejspíše tam ztratila zapalovač. Potom jsme šli dál k nějakému šutru, ani nevím jak se ten šutr jmenoval.
Po odpočinku jsme šli dál, a ostatní si řekli, že by jsme mohli jít na tu rozhlednu, já řekla že zůstanu dole, takže jsem čekala 1 h než dojdou zpátky. Bylo tam docela větrno.
Došli všichni dolů a šli jsme si hledat nějaké místo na spaní. Našli jsme docela útulné místo, na kterém bylo dost pičurek. Pojedli jsme rizoto, potom jsme si dali dobrou medicínu, a šli spát.
(Uhlík) Začali jsme ráno tím že jsme nastoupili do hasičského auta, které bylo v půjčeno od hasičů. O dvě hodiny později zhruba, jsme dojeli k zastávce kde jsme čekali na ostatní (Jirka, Pepa a Dazul).
Po chvíli čekání cca 2 nebo 3 hodiny jsme všichni byli u bodu, kde jsme měli původně vyrazit. Od toho bodu, kde jsme se všichni sešli, jsme vyrazili k spaní (určitě to tak bylo vůbec nás Pípa neodvezl o 6 km dál).
Šli jsme do 8 hodin a bylo to docela náročné, tím pádem já jsem byl velice unavený. Když jsme dorazili tam, kde jsme měli spát, našli jsme docela pěkný plácek. Já jsem si tam roztáhnul hamaku jako i pár dalších lidí, a zbytek spal na zemi.
Bylo tam hrozně moc mušek, upřímně jsem to tam vraždil repelentem, ve kterém pak zbylo jenom trošku. Jakmile jsme už začali vařit, tak Kevin zjistila, že ztratila zipák. Po chvíli hledání už ztrácela naději, bohužel ho nenašla.
Jakmile jsme udělali večeři, tak jsme všichni šli pojíst, což bylo velmi dobré. Byl kuskus se špekem a troškou cibule, kterou jsme s Pepou připekli na škvarek, ale bylo to velmi dobré. Pak jsme se uložili ke spánku.
Tento den hodnotím tak 9/10, jelikož byl náročný, a řekl bych, že by mohl být první den příští rok jednodušší. Každopádně mockrát děkuji všem, kdo se puťáku zúčastnili.
2. den putování – neděle 2.7.2023
(Horka) Po velice vydatném spánku jsme vytáhli z batohu naše stoprocentně nerozmačkané buchty a záviny. Ještě než jsme se vydali na cestu, zašli jsme si pro vodu. U studánky spaly dvě náhodné ženy, které si postavily stan do přístřešku, kde byla všude po zemi rozletá studánka, ale hlavně, že nezmokly. Už jsme chtěli vycházet, ale ogaři si vzpomněli, že si ještě nenabrali vodu, tak jsme na ně ještě čekali konečně jsme vyšli.
Stále jsme chodili do kopce a z kopce chvíli jsem byla vepředu, chvíli vzadu. Po cestě jsme na pařezu dealovali houbičky, až jsme konečně došli na Táďovu vysněnou asfaltku. Po cestě jsme narazili na spoustu jahod a borůvek. Ogarom stále držela morálka „nezastavujeme, klikujeme“, takže o pauzách stále klikovali.
Když jsme doháněli ostatní, tak jsem na ty své kvalitní boty velice polehounku našlápla a sklouzla po bahně a bota se troška rozpadla, tak jsem rychle nasadila sandály, které jsem si naštěstí nenechala odvézt k vodě a snažili jsme se je dohnat.
Konečně jsme k nim dorazili a oni seděli na zemi a usmívali se jako měsíček na hnoji. Mělo to svůj důvod a to že do tří vteřin po nás začali střílet šišky. Potom co nasbírali pár bodů za zásah do hlavy, se šlapalo dál, směr Medvědí bouda. K té vedla velice úžasná cesta po které jsme si málem polámali nohy. U boudy jsme roztáhli oběd dali jsme si dvacet a Dazul mi půjčil své úžasné ponožkoboty.
Pokračovali jsme dál nekonečnou cestou, až jsme konečně došli ke krásně popsanému odpočívadlu, kde jsme si dali velice fresh oplatky.
Po chvíli jsme scházeli do nějaké hotelové oblasti, kde samozřejmě stálo hřiště, a tak se tam museli jít ogaři pohoupat, ale jelikož jsme měli skluz, tak jsme museli pospíchat dál. Vzali jsme to pár zkratkama přes pozemek a koleje, kolem kadící kozy do hrnečku. Konečně jsme vyšlapali kopec, který nás zavedl až k našemu spaní (děkuji Jakubovi za vynesení batohu). Když jsme se zabydleli, tak jsme se konečně mohli jít okoupat do velice teplých pramenů, které z toho kopce vytékali.
Na večeři nemohlo být samozřejmě nic jiného než kuskus s anglickou a sýrem a posledním kečupem co mi zbyl. Jelikož jsme byli všichni velice unavení, tak jsme potom jen zalehli a šli spát.
(Tadeáš) Ráno jsme vstávali tak v 8:00 s příjemným deštěm, který vlastně vůbec nebyl příjemný, protože můj spacák, karimatka a celta byly mokré. Tak jsme si sbalili svoje věci, napustili si do petek vodu a vyrazily jsme na 25kilometrovou túru.
Po asi pěti kilometrech jsme udělali menší přestávku u rozcestníku. Pokračujeme dál, ale v ten moment nám začalo pršet tak, že jsme si nasadili pláštěnky a asi po 10 minutách hned přestalo, jaká náhoda.
Po cestě a u přestávek jsme se rozhodli, že se naobědváme u Medvědí chaty, která nám stála v cestě. Já, Janek, Kuba a Jirka, jsme byli o něco rychlejší, tudíž jsme si u chaty mohli dát větší pauzu, a já jsem si začal sušit svoje mokré věci. Jak došli ostatní tak jsme si šmákli na salámu s chlebem s cibulí a s okurkou. Po dlouhém sedění a pohodě u Medvědí chaty jsme si napustili pití a sušení mojich mokrý věcí nebylo moc efektivné, neboť vítr moc nepřál a odfoukával moji celtu, která byla mokrá a taky moji karimatku. No, s tou karimatkou byl ještě jeden problém, nemohl jsem najít svůj obal na ni, hledal jsem ale furt nic, ptal jsem se ostatních a oni mi řekli, že ten vítr to někde zafoukl a já v ten moment se cítil jak kus hovínka, který se neumí hlídat svoje věci. V ten moment jsem si uvědomil jestli bych ten obal nemohl mít v kapse. Šáhl jsem do kapsy a kde se stalo, co se stalo, obal tam byl! No nic všechny věci, které jsem neměl v krosně, jsem dal zpátky.
Po naší pohodě jsme si s Pepou udělali pár kliků. Dazul řekl Jankovi aby znovu začal vést a naše parta šla dál. Kolem cesty byla nádherná krajina, kterou jsem chtěl vyfotit, ale můj mobil byl na zpotku batohu a aby toho nebylo málo začalo znovu pršet.
Před námi velký kopec s deštěm, který byl někdy intenzivní nebo skoro vůbec, Janek vedoucí skupiny, který byl asi před námi 50 metrů a já povídající s Kubou o puťáku. Za asi 15 minut jsme si dali přestávku na vrcholku kopce který nebyl zase tak dlouhý, ani zas tak krátký.
Během přestávky, kde všichni seděli na batozích, vedle Kuby spadla šiška. Kuba řekl, že to na něj chtěla hodit veverka, a tak popadl šišky, a asi takových 5 minut do začal házet na stromy. Vypadalo to vážně vtipně.
Každopádně šlo se dál žádné dlouhé pauzy, musíme tam dojít ještě dnes. Teď ale naše cesta nevedla do kopce spíše z kopce, tudíž se nám více chtělo jíti než od tý Medvědí chaty. Taky tomu pomáhala upomínka, že bychom mohli si dát kofolu ve restauraci, ve vesnici přes, kterou musíme jít. Naše sqadra já, Janek, Kuba a Jirka jsme nahodili o něco větší tempo než ostatní, a proto jsme si k tý kofole koupili i americké brambory s tatarkou. Nakonec přišli další člené skupiny objednali si kofolu a jak viděli nás, tak si taky objednali buď americké brambory nebo hranolky.
Pepa a Dazul se ale nezdržovali, objednali kofolu a hned vypili jak ji donesli, řekli nám že jsou napřed najít prostor na spaní, a ukazáli nám na mapě místo, kde by to mohli hledat. Každý z nás si došel na záchod vypustit krakena a po asi 15 minutách co odešli dva členové jsme vyrazili i my.
Naše sqadra popoháněla ze zadu ostatní lidi, a během ty cesty se stalo taky spoustu zajímavých věcí – např. Uhlík, který chtěl uhnout autu, které jelo naproti, ale on asi nějak zakopl a skončil v keřovém plotu, Janková menší zkratka, já a Janek běžící půl kilometr s plnou crosnou, protože jsme si řekli proč ne, a další činy a věci, co jsme udělali.
3 kilometry za námi, a iá a Janek hledáme místo na spaní, a v tom místě taky Dazula a Pepu, ale tak po 10 sekundách jsme je našli. Dazul a Pepa našli vážně nádherné místo v lese, kde pod námi tekl malý potůček s malýma vodopádama a my ogaři jako první se jsme se šli umýt. A musím říct, že tak studenou vodu jsem viděl málokde. Hned po nás šly holky, a my jsme začali kuchtit naší večeři.
Na večeři byl kuskus se sýrem, se slaninou a pár kousky cibule, která ještě zbyla. Už se začalo stmívat, a každý si začal chystat věci na spaní. Janek a Uhlík spali v hamakách, a ostatní na zemi, neboť nemělo pršet, a v lese nebyla rosa. Vyčistili jsme si zoubky, řeklo se pár užitečných vět o zítřku a Dazul pustil na repráku povídáni o Jeseníkách u kterého jsem usl. A zde Ende šlush, jestli to někdo čte a dočetl to až sem, tak mu nesmírně rád děkuji :D
3. den putování – pondělí 3.7.2023
(Pepa) Jsem vzbuzený, už jen čekám na zvuk Veríkova budíku. Dneska totiž vstáváme dřív, abychom nakoupili jídlo pro naši výpravu. Zvoní budík a Verík mi v polospánku podává její telefon, nakonec pojedem vlakem, takže můžeme chvilku dospat. Balíme, snídáme chleba se salámem, berem krosnu a scházíme z kopce na vlak. Spíme totiž hned vedle vleku.
Z Ramzové do Ostružné je to pár minut, nakupujem asi hodinu a zas jedem zpět. Ani jednou nás nepotkal průvodčí, tak jsme jeli zdarma (ušetřených 8 Kč, jupí). Se zátěží na zádech rychle vystupuju kopec, rozdáváme jídlo a jde se. Mezitím ještě mrkvička na brzkou svačinku.
Vyrážíme po červené a vzápětí to bereme strmě vzhůru, rovnou pod lanovkou, navigátor Janek totiž vyhodnotil, že takto bude cesta kratší. Po několika zastávkách, klicích a popoběhnutí se konečně škrábáme k vrcholu Šerák. Míjíme hospodu a na velkém šutru vpravo od cesty rozbalujem oběd. Ještě čekáme na pomalejší skupinku a Dazula, který už tím časem seděl před hospodou s kofolou. „U kamzíka doprava,“ navigujeme ještě zbytek po telefonu.
Dále pokračujem směr Keprník, Trojmezí, Červená hora. V Červenohorském sedle zastavujeme na svačinu, někteří doplněnou o bublinkové pití či zmrzku. Vyrážíme po modré až na Skalní tabuli, kde bychom chtěli dnes nocovat. U posezení zjišťujeme, že nedaleký potok je vyschlý a ani vhodné místo ke spaní tu není. Hlasujeme, vyhrává možnost pokračovat směrem Švýcárnu a tam to někde zalomit. U Kamzíka měníme na zelenou, podle mapy máme vytipované území před Velkým Jezerníkem, nacož Jirka dodává: „Bude to dobré na spaní, když se to jmenuje Jezerník?“
Přes husté borůvčí sledujeme okolní terén, abychom našli ideální místečko. Nakonec vybíráme kolečko mechu a nízké trávy uprostřed borůvčí. Jirka s Růžou se vydávají na Švýcárnu pro vodu, my rozbalujem spaní a začínáme vařit halušky. Mezitím přichází Dazul a první várka halušků právě žbluňkla do vody. Když přichází Žaby s Uhlíkem, máme už navařené halušky, hned jim tedy nakládáme do ešáků.
Potom už je zbytek večera pohoda, já sedím pořád u halušek a postupně jíme i my, dnešní kuchaři. „Když bude hlad, tak to tam švihnem.“ Ukázalo se, že toho nebyl dostatek, a tak jsme zvolili variantu uvařit ještě dva hrnce – těstoviny se sýrem. Všecko bylo vynikající, jen to černé kolečko na dně mého ešáku mě netěšilo, ale co se dá dělat.
Už je skoro tma, a tak zalehávám také. Díky hebkému mechu usínám hned. Další užitý den letošního puťáku máme za sebou.
(Verik) Včera večer Dazula napadlo, že by na nákupy jídla mohl s Pepou poslat mňa, a tak jsem pozdě večer usínala s vědomím, že mi budík zazvoní v čas, ve který běžně vstávám do školy. Ne že by sa mně chtělo nějak radostně vstávat, ještě když v pět ráno člověk zjistí, že má zhruba do sedmi čas. No neúspěšně jsem hledala rukavicu ztracenou ze včerejšího večera a Dazul už na nás mával štanglou salámu a chlebem.
Při vychutnávání patky sa ke mně ze strany Dazula dostalo pěkných poznámek k mému bezďáckému zevnějšku, tak jsem hodila svůj chlebík do kapsy a za Dazulova znělého „EJ UŽ JE RAAAANOOOOOO, UŽ JEEE DEEEEEEN!!!!!!“ jsme sa odebrali po asfaltce zpátky do dědiny. Naskočili jsme na vlak a během těch tří minut, co nás vezl do vedlejší vesnice (Ostružné) jsme sa stihli usmát na paní průvodčí, co nás zcela zapomněla zkasírovat.
Po příchodu do obchodu už jsme tak vysmátí ale nebyli. Celý nákupní prostor měl tak tři krát čtyři metry a výběr potravin byl tak chabý, že bych líp nakupila v popelnici. Těžko jsme vymýšlali jídelníček na dva dny s tím, co nabízela vychillená paní prodavačka. Vybrali jsme jí téměř všechny zásoby jogurtů, jahodové müsli, špagety se špagetkou, poslední dva chleby aj halušky v prášku a další. Na posilněnou jsem si hodila do separátního košíku asi čtyři lízátka a další hovadiny, co bych si nikdy nekupila. Po asi tři čtvrtě hodině, kdy už jsem přemýšlela nad koupí vodní pistolky, jsme konečně vystřelili ven a vyčkávali na vlak. Pepa tvrdil, že jeho puťákový batoh je lehčí než ten, co jsme teď naplnili jídlem. Ten můj je naopak zřejmě o něco těžší.
Ve vlaku po nás paní průvodčí opět nevyžadovala žádný peníz a už jsem si začala myslet, že je v tom určitý záměr, ale nestěžuju si. Já šla v ruce s jednou flaškou minerálky a Pepa s celou krosnou, no stejně jsem funěla víc jak on.
Dobelhali jsme sa na místo přespání, kde proběhl boj o to, kdo ponese v báglu jogurty či rajčata a ruleta vyšla co sa týče rajčat na Jiřího. Mezitím, co jsme s Pepou dobalovali vybavení do krosen, zbytek puťákovců posedával a okusoval borůvčí u cesty. Na energii jsme požvýkali mrkvičku (já teda ne) a vydali sa po tej jediné cestě, co vedla do kopca.
Během pár minut jsme stejně zahli na travnatou plochu, nad kterou mimo jiné vedla aj lanovka a hádajte co, my sa táhli těsně pod lanovkou až úplně hore na vrchol. S Bebi, Uhlíkem a Horkou jsme šli jako bysme za sebou táhli hnůj. Vepředu sa hnali Jiří, Kuba, Růža a Pepa. Asi jim ňáká žena z vrchu napsala, že je sama doma.
Na první přestávce jsem sa rozhodla vybírat bolestné od zbytku výpravy – jenom prankuju, zkásla jsem je, bo jsem platila jejich osobní nákupy ráno. Hned jsme sa zas zvedli a rázným krokem vyrazili na kopec.
Dostávali jsme různé pohledy od těch lenochodů, co si nechávajú za nekřesťanské prachy vozit zadky v lanovce a to nás popohánělo. Co nevidět jsme byli hore a hledali zbytek naší výpravy. Když jsme sa jim konečně dovolali, zjistili jsme, že si už chálujou obídek na opačné straně budovy, než jsme stáli my. Pozdravili jsme australského ovčáka, jediné plemeno psa, které jakž takž dokážu vystát, a přisedli k chlebu, taveňáku a jemně rozkydlému rajčátku na vrcholu jménem Šerák.
Po nekonečné cestě na Keprník padlo první lízátko, ale vychutnala si ho místo mňa Bebi. Na Keprníku bylo leháro a Janek si intenzivně opaloval záda. Jenže páni začali pindat, že sa prý pomalu táhnem a máme jít před nima. Mňa to ale pořádně otravovalo, takže jsem je stejně nechala jít přede mnou aj skrze protesty.
Aj z Dazulova expického nesestříhaného videa lze soudit, že trasa k Červenohorskému sedlu byla zajímavá asi tak tou vyschlou studánkou, kde jsem přemohla brutální lenost a po několika hodinách zadržování moči to vyklopila někde v borůvčí. Horka si to elegantně štrádovala v Dazulových pokožkách a ani necekla, kdežto já myslela, že zdechnu ve svých pohorkách, takže krátce k mojí slabosti.
Na Červenohorském sedle mňa čekalo dilema bo jsem sa nezvládla rozhodnout, kterou zmrzlinu si kupit a stejně jsem vybrala blbě a pak jsem chytře šla k tomu nadšenému hospodskému znovu pro jinčí zmrzku. Tu původní jsem mimochodem darovala Bebi. Nejhorší situaci si ale prožil Růža, který cítil, že ho volá záchod. Málem to neudržal a všeci jsme sa strachovali, aby nehodil kákec někde přede dveřma.
Dazul netrpělivě zavelel na odchod. Riskantně jsme přeběhli silnicu a šli překvapivě opět do kopca. V tento moment jsem sa jaksi neuměla naladit a tak jsem jen bezvládně šlapala z ostatníma v příjemné společnosti kolegy Uhlíka. Odpočítávala jsem metry ke slibovanému cíli, kde jsme měli přespat. Své bezvládné tělo jsem upustila k zemi, ale musela jsem si vyslechnout změnu plánu, bo situace s pitnou vodou byla pořádně svízelná. Jediný potok v okolí seschnul, tím pádem proběhlo demokratické hlasování o věci neveřejné v oblasti místa spánkového. Aj přesto, jak rozbitá jsem byla, doufala jsem, že půjdeme dál a usadíme sa v prostoru, kde najdeme tekoucí vodu.
Nabušení machové, čili naši pánové (vyjma Uhlíka), sa dali do kroku s vyhlídkou, že přibližně čtyři kiláky od poslední pauzičky naleznou parádní plac na vaření krabicových halušek. Dazula to s náma po chvilce očividně přestalo bavit a odešel za nima. U nás to teda moc nevypadalo, že sa někdo zvedne, ale stačilo po víc jak půl hodině zakrákat odchod a nabrali jsme rychlost. Cesta nám dala třeba sto metrů, než jsme odbočili blbě. Naštěstí to nezrušilo morálku a mákli jsme si na zatím nejobtížnějším stoupání, co snad za celý puťák bylo. Poprvé a naposled jsem taky měla náskok nad zbytkem hej.
Skrze chaotický telefonní hovor s Dejzlym mi byla předána informace, kde sa pánové usadili a ke konci červené značky nás pan Dejzly vyčkával s nažhavenou kamerou. Dovedl nás k místu, kde sa již masterchefové představovali se svýma lahodnýma halušama.
Nejpříjemnější, ale taky nejchladnější místo na puťáku bylo přesně toťto mechoví a borůvčí u Velkého Jezerného. Velmi tiše a nenápadně (hlavně Dejzly se svým reflexně oranžovým žďárákem) jsme zalehli aj s vědomím, že nám kůšček od noh leží zakydané a ulepené ešáky od haluší.
4. den putování – úterý 4.7.2023
(Kuba) Úplně ráno, když jsme se vzbudili, tak jsme si hned sbalili věci, což znamená karimatku, celtu a spacák. Po té jsme měli musli na snídani. Bylo toho trochu méně, protože to Pepa nevypočítal, ale jogurtu bylo dost. Pak jsme umyli ešusy pitnou vodou, která nám docházela, ale to vůbec nevadilo, protože jsme se vydávali po lesní pěšině k chatě Švýcárně, kde byla studánka s pitnou vodou. Hned pod ní bylo takové menší jezírko, kde byli dva pstruzi.
Vydali jsme se dál po cestě na Praděd. Bylo tam jen mírné stoupání po asfaltové cestě. Došli jsme na rozcestník pod Pradědem, z kama vedla ještě větší nová asfaltka až na Praděd. Tam jsme byli něco kolem 7:45, takže tam nikdo nebyl. Na horu jsme dorazili něco kolem 8:16, protože to byl asi kilometr do kopce.
Nahoře jsme se chvilku dívali na výhledy a zjistili jsme že rozhledna na Pradědu je otevřená už od sedmi, tak jsme si koupili lístky, vyvezli nás nahoru výtahem, a viděli jsme toho ještě víc, například Sněžku,,Vysoké Tatry,,Malou Fatru a dokonce i Radhošť. Byli jsme v 1563 metrech nad mořem.
Potom jsme seběhli dolů z kopce, a pokračovali dolů po asfaltce. Tam jsme začali potkávat davy lidí, kteří šli nahoru, a byli jsme rádi, že jsme tam byli tak brzo. Sešli jsme dolů do sedla Ovčárna, odkud jsme vystoupali na Petrovy kameny a Vysokou holi.
Tam jsme šli potom po hřebenu až na Jelení hřbet. Pod Jelením hřbetem byla studánka, taky Jelení, a my jsme to měli jenom 8 km z kopce do obce Stará Ves, kde jsme všichni chtěli jít do Jednoty.
Po cestě jsme šli přes Alfrédku, kde jsme si dali kofolu, a potom to začalo – měli jsme to asi 5 km po nekonečně dlouhé asfaltce, která vedla lesem, a už jsme byli všichni strašně zničení, a měli jsme puchýře na patách a všude, že už jsme nemohli, ale ta představa, že půjdeme do Jednoty, nás naplňovala.
Konečně jsme došli do Staré vsi, a měli jsme to ještě kilometr a půl do Jednoty. Tam jsme všichni udělali nákup, koupili jsme si brambůrky, zmrzlinu, oplatky, rohlíky a donuty, aby jsme se najedli, protože jídla nebylo dostatek, ale nebudeme si stěžovat, protože se s tím počítá. Tak jsme pojedli a jelikož nám jel autobus, až za hodinu a půl, tak jsme seděli na lavičce, která byla hned vedle Jednoty. Doběhli jsme na zastávku, kterou jsme ještě chvíli hledali, a jelikož Dzul už neměl síly dojít až tak daleko, tak nasedl na dřívější zastávce, a už nám to zaplatil předem, my jsme poté jenom nastoupili a neplatili jsme.
Jeli jsme do města Rýmařov. Bylo to trochu obydlené romy, a byli tam všude na autobusovém nádraží. Na nádraží jsme přesedli na bus, který jel do Valšova, což byla nejbližší vesnice od Dazulova auta. Dazul pro něj doběhl a přišel nám odvézt batohy ke Slezské Hartě. Tam jen vyložil lodě, protože se tam nemohlo stát, potom rychle odjel. Odjel až nakonec Slezské Harty, což bylo asi hodinu cesty, a potom ještě musel doběhnout zpátky. My jsme mezitím foukali lodě a chystali večeři. Jelikož se tam nesmělo spát, tak jsme šli rychle schovat baraky a pálavu. Hned nad tím jsme měli místo na spaní, kde jsme si ustlali a čekali na Dazula. Ten přišel ospalý asi v 23:45 a ještě k tomu měl puchýře. A poté už všichni spali.
(Verik) Ráno nás mistr Dazulos probudil asi v 6, a my jsme byli vsichni moc moc fresh, dali jsme si müsli (bylo ho moc moc moc, až jsme málem praskli), a asi ještě tak 5 min. před 7 jsme vyšli směr Švýcárna, kde jsme nabrali vodu. Pramen tam tekl docela pofiderně, ale lepší než nic. Řekla bych, že docela dost svižným krokem jsme se vydali směr Praděd.
Já a Jurášek jsme šli první, a za náma Janek a spol. Došli jsme k nějakému rozcestí, sundali batohy, počkali na zbytek a bez batohů jsme všichni, až na Uhlíka, který je hlídal, vyšli nahoru.
Co se dělo na vrchu, už nikdo neví, a to že jsme tam nechali Verika, nebudu ani vzpomínat. No, dole jsme si dali LPZ a běželi jsme dál. Hej, to byl nejhorší kopec z celého puťáku, bo to bylo po asfaltce, a ještě k tomu dolů. Netuším kolik to bylo km, ale nevadí.
Pak jsme šli k nějakým Petrovým kamenům (jmenovalo se to tak??). No, hej, celou cestu jsem prostě šla s Jiřím, a vůbec nevím kama jsme šli, nebo jak dlouho nam to trvalo, a pak jsme došli k Jelení studánce, kde jsme si dali moc vydatný oběd (celé 3 paštiky pro 10 lidi a chlebík [dokonce i čerstvý]).
Prý nám chybí jenom 10 kiláků do konce, a tak všichni vybíháme z kopce dolů, ať si stihnem zajít do Coopu. Po pár zastávkách na kofolu a par zastávkách k vůli bolavým patám, jsme konecně, asi za 2 h doběhli. První já, Jiří, Horka, Janek a spol, pak Uhel a nakonec Verik s Pepou (Dazula už to s náma nebavilo, tak zůstal na jiné zastávce).
My jsme moc moc rychle zašli do toho Coopu, a běželi jsme na zastávku (určite na tu správnou). Někam jsme dojeli (v buse jsme našli Dazula a ztratili můj telefon), dali jsme si zmrzlinku a šli jsme směr Slezská Harta.
Někde jsme došli, ale tam nebyla voda, tak jsme si řekli hahahhahaa nikam nejdem, a šli jsme zase jinam (tam kde měl Dazulos auto). Šli jsme foukat lodě, zatím co Dazul vezl auto někam pryc, a pak běžel za náma asi 20 km (hahaha nechtela bych). Pak jsme uvařili parkos pro všechny, až na Dazula, a papali jsme to s chlebem a hořticí. Pak jsme někam hodili lodě a batohy, a všecko možné, a šli jsme spát (moc moc kvalitní spánek, přejela jsem Verika s Pepou a pak Horku).
5. den putování – středa 5.7.2023
(Jirka) Ve středu jsme vstávali okolo 6 ráno a po noci plné sjíždění ve spacáku z kopce dolů se nám nikomu nechtělo.
Když jsme všichni vylezli ze spacáků, čekalo nás další nemilé překvapení v podobě ufouknutých lodí. Takže si všichni dofukovali svoje lodě a ti, co se zrovna o lodě nestarali, snídali.
Bohužel se při nafukování vyskytly nějaké potíže a my jsme vypluli až v 7:45 s 45 minutovým zpožděním.
Já jsem jel na lodi s Uhlíkem a byl to zatím můj nejlepší spoluplující, se kterým jsem kdy jel (možná je to tím, že jsem na lodi jel 2x).
Batohy jsme si vezli s sebou na lodi, takže jsem celou cestu doufal, že se nepřevrátime a nebudu mít všechny věci mokré.
Při plavbě po Slezské Hartě jsme udělali řadu zastávek. Při první zastávce jsme se okoupali (už bylo docela na čase). Za chvíli po první zastávce následovala druhá, kde jsme navštívili lom a dali si oběd. Snědli jsme naše rohlíky s vysočinou a sýrem a vydali se zase na vodu.
Další zastávka byla kousek od jediného ostrova na Slezské Hartě, kde jsme plánovali přespat. Když jsme přistáli u břehu zahlédli jsme lodě jiného tábora, a bylo nám skoro jasné, že tady asi spát nebudeme. I tak jsme se vydali na průzkum okolí a hledání místa vhodného na přenocování. To jsme ovšem nenašli, a proto jsme nasedli na lodě a pluli až k autu.
Od auta nás Dazul dovezl k přehradě Kružberk. Já a Kuba jsme dostali za úkol najít vhodné místo na přespání za velké bouřky. Nakonec jsme vybrali hustý bukový les, který se mi ze začátku úplně nezamlouval, ale nakonec se ukázal jako výborná volba.
Jelikož začalo malinko pršet, urychleně jsme postavili přístřešky a hamaky. Než jsme je stihli dostavit, přestalo pršet a tak jsme začali vařit večeři.
Na večeři jsme měli špagety, které byly docela dobré a dobře jsme se najedli. Poté jsme zalezli do našich hamak a s krásným pocitem, že si nejsme jistí, jestli spíme na legálním místě, jsme usnuli.
(Janek) Budíček byl klasicky v šest ráno typickým Dazulovým zpěvěm „Ej už je ráno, už je deň“. Po budičku jsme si zbalili věci na spaní a šli jsme dolů k pláži, kde byla nachystaná snidaně – slisovaná vánočka, povidla a čokolísková pomazánka.
Ale má to háček, museli jsme dofouknout lodě, takže vždycky dva lidi museli jít foukat svou loď. Jenže na naší loď se nám nějak rozbila pumpa, a nešlo to nafouknout, tak jsme vzali druhou pumpu, která neměla hadici, ale to nás nezastavilo, vzali jsme hadici z první pumpy, omotali to páskou od Pepy, dofoukli loď, hodili spacaky a elektroniku do loďáku, hodili to na baraku, vlezli jsme na vodu a vypluli směr poloostrov, kde byla první zastávka, kde jsme se měli vykoupat.
Tak plujeme na určené misto, vytahuju kofolu, a najednou každý vidí a pluje za mnou, tak se s Kubou bráním, ale je to marné. Napřed Bebi a Horka, a pak i Jirka s Uhlíkem mne oloupili o kofolu, tak se mi vrátila poloprazdná. No tak dobře, nevadí.
Tak už jsme konečně dopluli na místo, kde jsme si zaplavali a nasvačili. Na svačinu jsme každý měli 2,4 oplatku. Nasvačili jsme se a pluli dál na místo, kde jsme měli obědvat.
Na oběd byl chleba a sýr se salámem, nebo byla možnost si dát zbytek explodovaných povidel a liskořiškové pomazánky.
Po obědě Dazul usnul, lehce tam začal zařezávat, ale po takové půl hodince jsme vyjeli zpět na Moravské moře, a že pojedeme na ostrov.
Za ostrovem byl sjezd do vody, a tam měl nějaký tábor rafty, tak jsme řekli že tu spát nebudeme. Pak jsme dostali rozkaz, že máme jet k poloostrovu zvaném Mys George.
Když jsme dopluli k Dazulovému autu, kde jsme měli balit lodě, začal Dazul odvážet lidi k hrázi Kružberku, prože měla být bouřka. V první várce jeli Jirka, Kuba, Bebi a Horka, a já Pepa, Taďa, Uhlík a Verik jsme skladali lodě.
Jirka a spol měli za úkol najít místo na spaní, které také našli. My jsme nakonec složili lodě, Dazul nás nabral a nechal tam Pepu a lodě, aby je pohlidal. Mezitím jsme my v aute skoro usnuli, ale po deseti minutach jsme na míste u Kružberské přehrady, kde na nás čekali Jirka a spol, že mají místo na spaní, asi 500 metrů od toho místa, kde jsme byli.
Tak jsme tam došli. Byl to takovy listnatý lesík, kde jsme si natáhli hamaky a postavili přistřešky. Poté přijel Pepa s Dazulem, postavili si spaní, a šlo se vařit večeři. Měli jsme špagety, ale taky málo vody, tak jsem se nabídl, že půjdu na vodu k nedalekému potůčku nebo ke studance. Jak jsem šel za Dazulem, tak mi nabidl, že mne sveze ke studánce ty 2 km autem. Tak jedeme, dojedeme ke studánce, ale ta je zamklá. Tak jedeme ke druhé, která je někde v lese. A tak jedeme a teď jsme vyjeli na kopec, po lesní cestě, a v půlce ceste nám začalo hrabat teréní auto. Tak jsem vystoupil, našel šutr pod kola, aby nám auto neujelo. Studánka byla asi 700 metrů nahoru, tak jsem tam doběhl a studánka jen takovy čůrek.
Tak jsme nabral asi 6 lahví a šli jsme dolů i z Dazulem. Jak dojdeme k autu, tak Dazul zcouval dolů kopcem a já jsem ho navigoval – nenavigoval. Pak jsme pomalu dojeli k místu nocování, snědli navařené špagety, a šli spát.
6. den putování – čtvrtek 6.7.2023
(Dazul) Spaní v hamace zabezpečené stříškou z celty proti dešti, je luxusní. A noc teplá, takže se ráno budím s hlavou a rameny ven ze spacáku. Husté větve habrového lesa nedávají znát dostatečně přesvědčivě zda obloha slibuje slunečný nebo deštivý den. Ale v cca 7:30 přesto zní oblíbený motivační zpěv lidové písně „Ej už je ráno, už je deň, ….“
Ranní rituál balení je standardní – pár minut vyvětraný spacák balím do obalu a stahuju řemínky na co nejmenší velikost, bivakovací pytel smotávám do ruličky a zatahuju do oranžového pytlíku, karimatku vyfukuju a motám abych ji převlekl gumovým popruhem, hamaku skládám do úhledného balíčku … Vše ukládám do báglu, přidávám sbalené pončo, poskládanou celtu, power banku, plátěnou tašku s páru kousky náhradního oblečení, zbytky společného jídla, prázdný camelbag … V líném tempu to zabírá maximálně 7 minut, můžu tedy začít snídani – sypu pytlíček ochucených ovesných vloček do ešáku, zalévám horkou vodou, nechávám 5 minut odstát a můžu jíst. Když mám spapáno, leží ještě někteří v hamakách, ale je to tak v pořádku, protože podle včerejšího plánu vyrazím na oddílové tábořiště s jen Pepou, neb se do plně naloženého LandRovera už nikdo další nevleze.
Na tábořiště to je odsud cca 10 km, ale začíná pršet a je zbytečné šlapat dvě a půl hodiny s báglem po asfaltu, takže pendlováním odvážím na třikrát lodě i mužstvo. Poslední várku vedenou Verikem zavážím do Vítkova, aby nakoupila chutné jídlo a důstojně oslavila konec puťáku dnešní šestý, odpočinkový den. Zítra začne Expedička, která bude stavět podsady a za další dva dny dorazí zbytek táborníků.
Po lahodném obědě – čerstvé kaiserky, pomazánkové máslo a ředkvičky – jsem uřezal dvě lískové větve a zapíchl je ohnuté na místo táborové potní chýše, aby ji případní zájemci mohli dodělat, rozloučil jsem se a jel vyložit nepoužitou loď s vybavením do kolně u klubovny v Kateřinicách, a pak vyrazil domů, abych přetáhl z mobilu fotky a videa, a vyrobil první, nesestříhané video z letošního, velmi povedeného puťáku.
Byla to povedená šestidenní akce se skvělým týmem – kdykoliv si ji zopáknu, protože PUŤÁKŮ ŠESTKY se účastní pouze „výběr hroznů s pozdním sběrem“ : -) A to je i pro neznalce zážitek : -)
Sestříhané video z PUŤÁKU (5 minut):
Sestříhané video z PUŤÁKU (10 minut):
Nesestříhaná verze videa z PUŤÁKU (42 minut):