1.-5.8.2018 – Matterhorn

(Dazul) Při minulém pokusu o zdolání Matterhornu (před pěti lety) jsem vyrážel s bolavými zády. Dokonce tak, že jsem doma ani zkusmo nenahodil nabalený bágl, abych nenarušil intenzivní rehabilitaci. Říkal jsem si „hop nebo trop“ – zkusím jej nahodit na záda až vystoupím z vlaku v Zermattu. Když mne to složí, počkám na kluky někde dole, když mne to nesloží, půjdu s nimi nahoru. Pokud si dobře pamatuji, po akci jsem měl záda relativně v pohodě, žádný problém se nevyskytl.

Letos mám pro změnu problém s kolenem. Nebavím se o žádné hypochondrické pseudobolísce. Když si dám dvě holá kolena vedle sebe, tak to levé je o poznání větší a oteklejší. Samozřejmě pobolívá. Ale kdo má dneska v pořádku kolena, že? Akce je naplánovaná a až tam se ukáže nakolik je to fakt vážné. Koneckonců jsem investoval 365 Kč za pojištění, kdyby se mi něco při výstupu na Matterhorn stalo. Ověřil jsem si, že se to vztahuje i na vrtulník. Takže stejně jako minule – normálně vyrazím a hop nebo trop, vyjde to nebo nevyjde :-)

Cestu z Kateřinic do Švýcarska vezmu jen telegraficky, protože už ji absolvuji takto potřetí – je to velmi podobné. Od Jitky a Jirky Stehnových vyrážíme přesně o půlnoci. Máme tedy celých 24 hodin prvního srpnového dne před sebou.

Ve 4 hodiny odpoledne, tedy po cca 16 hodinách cesty (1200 km) autem, vlakem a lanovkou, vystupuji na zastávce lanovky Schwarzsee. Nezdržuji se a vydávám se na hřeben Hörnligrat. Po něm se za dvě hodinky dostanu k horské chatě Hörnli Hut, která stojí na úpatí severovýchodního hřebene Matterhornu. Byla prý postavena švýcarským alpským klubem už v roce 1880. A to ve výšce 3260 m nad mořem. Lanovka vás k ní nedopraví, takže hezky po svých. Tedy pokud nejste tak zazobaní, aby jste se k ní nechali dopravit vrtulníkem. Pro mne platí první varianta – po svých. Mám v plánu se dostat ještě o půl kilometru dál až k téměř kolmé stěně se sochou černé Madonny, kde se nastupuje na skálu, když chce někdo vylézt až na vrchol 4478 m.n.m. Pár výškových metrů pod nástupem do stěny jsme měli před pěti lety základní tábor. Tehdy jsme se o nesení společné výzbroje a výstroje podělili, dneska si vše nesu sám. Ale nemělo by mně nic překvapit. Jsem schopen přenocovat téměř na jakémkoliv místě – pohodlně ve stanu nebo méně pohodlněji ve žďáráku. Spacák mám do -29 °C.

Jenže – ouha! Při stoupání k „Madonně“ narážím minimálně na dvě nepřehlédnutelná upozornění, že v tomto teritoriu je zakázáno bivakovat i stanovat. Navíc je to doplněno poměrně podrobnou topografickou mapou Matterhornu a přesně zakreslenou hranicí, kde je porušení tohoto zákazu pokutováno. Evidentně je potřeba umořovat brutální investici do rekonstrukce a rozšíření Hörnli Hut. Za Matterhorn se žádné poplatky neplatí na rozdíl od Himaláje, kde je potřeba zakoupit povolení na každou horu i trek. Tady to vyřešili jednoduše – protože se při zdolávání Matterhornu musí do stěny nastoupit ještě za tmy, aby se stihlo sestoupit ještě za světla, nezbývá než přenocovat co nejblíže nástupní stěny s černou Madonnou. A protože je postavení stanu i bivakování ve žďáráku zakázáno, musí se přespat na Hörnlihute.

Tuším, že se tomu nevyhnu ani já ač jsem bezpečně vybavený. Předpokládám, že případná pokuta bude vyšší než by mne stálo přespání na zrekonstruované horské chatě. Navíc tu jsem dnes sám a rozhodně nehodlám zavdávat příčinu jakýmkoliv konfliktům. Jednak se samotnému brání obtížněji, moje znalost cizího jazyka je více než velmi mizerná. A stejně tak nemám zájem v cizí zemi zanechávat negativní stopu o mém národě a zemi.

Vypadá to, že by cesta ke stěně mohla probíhat v pohodě. Můj plně naložený bágl má sice 30 kg, ale slunko už nějak moc nepraží a abych se minimálně potil, volím pomalé tempo. Taky se před svým zítřejším (možná) životním výkonem zbytečně nevysiluji.

Začíná pršet. Prvních 10 kapek je docela příjemných. Říkám si, že to zřejmě brzo přestane, proto ani nevytahuju pončo. Mýlím se, jak to v mém případě bývá dost často. Za chvíli začínají místo kapek padat kroupy. Přemýšlím zda jsou v mém případě kroupy lepší než klasický déšť nebo ne. Pokud to ale půjde takto dál, zanedlouho začne padat sníh i když je 1. srpen. Minule jej napadlo skoro 30 centimetrů.

Jdu v kraťasech a moirovém triku s dlouhým rukávem. Do teď mi to vyhovovalo, protože se vydatně zahřívám chůzí. Nicméně ty kroupy a déšť působí, že začínám pomalu ale jistě chladnout až promrzávat. No, to jsem zvědavý, jak se mi podaří postavit ten Pajtášův stan. K Hörnlihute to mám ještě alespoň půl hodinky a zhruba dalších 20 minut na místo kde jsme bačovali minule. Ale – já vlastně stan stavět nebudu – po pravé straně míjím další velkou ceduli s upozorněním, že v okolí chaty je zakázáno i bivakovat. Do toho blesk, hrom a sílící déšť s kroupami. Není ani šest odpoledne a už se stmívá. To dělají ty těžké šedé mraky.

Nepotřebuji si dokazovat, že na tak základní oldskautskou dovednost jako je přenocování ve výšce 3200 m.n.m. mimo chatu ještě mám. Cena za případný konflikt a pokutu se mi zdá v tomto případě zbytečně vysoká.

Na mobilu, který mi na téhle akci nahrazuje mapu, fotoaparát i videokameru, nechávám v Google překladači přeložit do němčiny větu „Nemám rezervaci. Mohu přespat jednu noc?“ – píše mi to: „Ich habe keine buchung. Kann ich uber nacht schlafen?“ a tak se to snažím pomalu, zřetelně a dostatečně sebevědomě s přízvukem odposlouchaným z válečných filmů, říct první osobě, kterou v chatě potkávám.

Horsky opálená sličná mladá recepční mi s úsměvem odpovídá „Ja“ a souhlasně při tom gestikuluje. Je velmi bystrá neboť briskně odhalila vrchol mé cizojazyčné komunikace. Snaží se mi na mokrém displeji telefonu vyťukat otázku, kterou v neúplném překladu asi chápu – chci i večeři se snídaní? Samozřejmě že ne. Přece nenesu napěchovaný 30 kg bágl pro to abych si tady dal jídlo. Počítal jsem přece s tím, že budu bivakovat a budu odkázaný sám na sebe. Sličná slečna na stvrzence dopisuje nějaké cifry a údaje. Já mezitím vypisuji své jméno, příjmení, narození, národnost i to kam chci z zítra ráno pokračovat. Mají to vyřešené z hlediska bezpečnosti docela dobře. Slečna mi podává účtenku, kde je napsána suma 110 CHF – v hlavě mi šrotí kalkulačka pro přepočet – skoro 2500 Kč. Tak to je bomba. Za jednu noc bez večeře a snídaně jsem nikdy takovou sumu neplatil a doufám, že ani platit už nikdy nebudu. Naštěstí mám s sebou rezervu a tak těch 110 švýcarských franků bez otálení a mrknutí oka sázím před recepční. Ale v podvědomí mi pulsuje otázka, zda je normální, abych si tady po svých vynesl třicetikilový bágl a ještě si za to zaplatil „dva a půl litru“. A to ještě nevím, že se za ty prachy ani nevysprchuju.

Z účtenky čtu, že jsem ubytovaný na pokoj číslo 12 a mám postel číslo jedna. Můj pokoj je v prvním patře nově zrekonstruované chaty. Je malinkatý, ještě menší než naše koupelna. Má jen čtyři postele na patro, věšák na stěně plus malou poličku. Úsporné a praktické. Na posteli už jsou peřiny, takže za svých 110 švýcarských franků nemusím vybalovat spacák.

Pokoj je prázdný, ale dvě postele jsou už obsazené. Z nějakého prospektu, který na posteli zůstal otevřený si vytvářím domněnku, že mí spolunocležníci jsou patrně Angličané. Ale je to úplně jedno – i kdy byli Francouzi, Japonci, Němci nebo Jihoafričané, má schopnost se s nimi domluvit je při každém z těchto jazyků na stejné úrovni. Takže mě fakt nemůže nic rozhodit. Ale přesto si raději připravuji větu v angličtině: „Chtěl bych zítra nahoru na Matterhorn, ale jsem sám. Mohl bych se k vám přidat? Vybavení mám – lano, cepín, karabiny, mačky, …“ Mezitím uléhám do postele, protože jsem docela promrzlý. Přesto si na sobě nechávám vlhké icebreakové tričko, aby se mi do rána určitě usušilo. Když během hodinky přichází jeden z mých spolunocležníků, snažím se mu anglicky tlumočit svoji žádost – pro jistotu mu jí ukazují i na displeji mobilu, tak jak mi větu přeložil Google překladač. Asi pětadvacetiletý mladík se chvíli nad mou žádostí zamýšlí (nebo jen přemýšlí, co jsem se mu snažil říct), ale je to maximálně vteřina. Pak s úsměvem vrtí hlavou a vysvětluje mi, že je tady s přítelem a s ním se bude pokoušet dobýt vrchol. Takže „No, no, no.“ Najednou se moje šance na slezení Matterhornu smrskává o desítky procent. Jsem z toho hodně rozhozený, ale snažím se na sobě nedat znát rozčarování. S touto variantou jsem také musel počítat.

V pokoji č.12 je na můj vkus hodně teplo. Nepřišel jsem na to, jak otevřít okno. Myslím si, že to snad ani nejde. Kdo by tady v téhle nadmořské výšce potřeboval otevírat okno. Ležím, mám zavřené oči, ale díky vedru se mi nedaří usnout. Určitě není na vině jen přílišné teplo v pokoji, neoddiskutovatelně se do mého rozpoložení promítá i nervozita z očekávání zítřka. Co bych tu vypisoval nějaké zbytečné kecy – jediný obdobný zážitek jaký mne čeká jsem zažil v roce 1990 na Pamiru, když jsem tři dny zdolával skoro kilometr vysokou ledovcovou stěnu a nakonec se dostal do výšky 6000 metrů. Jenže to mi teda bylo 24 roků a moje fyzička i pud sebezáchovy byly někde úplně jinde. Tuším, že tahle akce je taková moje „labutí píseň“ bez ohledu na to, zda se mi podaří vylézt do 4.478 m.n.m. nebo ne. A je mi z toho trošku smutno. Samozřejmě, že mám také obavu z toho abych se ve svém očekávaném předsevzetí zbytečně neunáhlil. Na mladé hřebce už nemám, ale zas tak starý ještě pořád nejsem.

Nedokážu detailně popsat při kterém chytu nastává nejklíčovější okamžik téhle akce. Snad v půlce „třetího kuloáru“. Už začíná svítat a viditelnost je o poznání lepší než ve 4:05, kdy jsem jako první s rozsvícenou čelovkou nastupoval do stěny u „černé Madonny“. Teď už ale i vidím kolik stovek metrů pádu mne v případě chyby čeká. A zrovna dneska mi tady žádnou, ani tu nejmenší, chybu nikdo neodpustí. Ani Pán Bůh, který mně má rád víc než si zasloužím. Jenom dneska mám pocit, že i jemu se mnou dochází trpělivost.

Je to jen vteřinka, možná jen půlka, když cítím jak mi tou zdravější, pravou nohou projíždí „folklór“. A pak už nic. Nápor třesavky odeznívá stejně rychle jako nastoupil. Ale ten šok z nekontrolovaného „folkloru“ zůstává. Ujišťuji se, že obě nohy jsou na pevném stupu a obě ruce se drží opravdu pevného chytu. Oči skenují skálu a hledají nějaký nýt, skobu, borhák či kruh. Prý je jimi celý Matterhorn doslova prošpikován. Teď by se mi nějaký záchytný bod fakt moc hodil. Zasekl bych do něj karabinu, zajistil se a dal si pár minut bezpečného odpočinku. Jenomže mám pocit, že jsem se příliš vychýlit z obvyklé cesty a nebo ta cesta na vrchol není vůbec tak zajištěná jak o tom po internetu píší ti šťastlivci, kterým se podařilo bez újmy Matterhorn vylézt i slézt.

Cítím, že právě teď je ta rozhodující chvíle – polezu nezajištěný dál nahoru, určitě pomaleji než všichni ti natrénovaní guildi se zadýchanými klienty na laně pod nimi. Nahoře budu asi poslední, ale určitě mám šanci. Minimálně 50:50. Upřímně, pro každého kdo něco nalezl, není Matterhorn technicky až tak těžký – z toho co mám pod sebou, odhaduju v průměru na třetí stupeň obtížnosti („Na exponovaných místech se doporučuje mezijištění. Trénovaní a zkušení lezci mohou překonávat úseky tohoto stupně ještě bez použití lana.“) – i když s báglem na zádech. Pár desítek let zpátky pro mne 50:50 býval ještě přijatelný poměr pravděpodobnosti. A vždycky mi to vyšlo.

Snad díky tomu „folklóru“ si uvědomuju, že dneska není v sázce nějaká zlomená noha, ale život. Pád ze třiceti metrů jsem díky zlínským doktorům přežil, jenže desetkrát či dvacetkrát větší pád bych zcela určitě nepřežil. Takových, kteří stejnou pravděpodobnost neproměnili, má Matterhorn na „svědomí“ zatím víc než 600. A pokud je mi známo, někteří z nich to lezli i navázání a dobře jištění. Hřbitovy jsou plné takových hrdinů. Holt už se nedozvím jestli bych to dnes dal nebo ne. Na „kdyby“ se tady opravdu nehraje. A taky vím, že od téhle chvíle v sobě ponesu cejch „toho, kdo to vzdal“.

Stop. Dál nepolezu! Trvá mi ještě alespoň minutu než se do toho šumícího ticha přinutím říct nahlas „Vzdávám to!“ A leze to ze mne jako s chlupaté deky. Za další minutu cítím jak ze mne padá všechna ta tíha, kterou jsem na sobě několik týdnů cítil. Je rozhodnuto.

Po pár metrech přeopatrného sestupu ve mně začíná klíčit pochybnost nad klíčovým rozhodnutím. Přece jsem tu nejel 1200 km jenom proto, abych to v půlce hory vzdal? Minule jsme to lezli tři a dnes jsem se sám sólově dostal o 300-400 metrů výš – až do třetího kuloáru. Fyzičku ideální sice nemám, ale při volnější tempu to přece musím zvládnout s rezervou i dolů. V mém věku už to není o rychlosti ale jen o vytrvalosti. Můj děda mi říkával „Ogare, to mosíš pomály, ale furt!“ Kdyby šlo o něco víc než moje ego, tak bych do toho stejně šel, znám se. „Apage satanas!“

V místech, kde jsou kruhy nebo skoby, slaňuji – lano musím mít dvojitě – takže jen po 20-25 metrových úsecích. Mám při tom naprosto nerušeně příjemný pocit bezpečí, i když k úpatí hory, to je pořád minimálně tři sta metrů eventuelního smrtícího pádu. Alespoň jsem to lano netahal zbytečně. Vlastně jsem jej pokřtil tady na Matterhornu. Je „šestipádové“ a já jej doufám přivezu zpět „beze ztráty kytičky“. Třeba časem naši roveři ocení, že polezou na „lanu z Matterhornu“ :- )

Přiznám se, že tahle část „expedice“ je pro mne navzdory výsledku nejdůležitější. Vím, že ji v sobě budu zpracovávat ještě hodně dlouho. Budu konfrontovat má dlouholetá očekávání a prostou realitu smrsknutou do několika extrémních hodin. Budu se ospravedlňovat i odsuzovat. Ale tyhle chvíle se mi nikdy nepodaří nezkresleně předat a srozumitelně přetlumočit. Jsou nepřenositelné. Musel jsem se k nim desítky let prodřít a propracovat. Už mi je nikdo nikdy neukradne.

Vše ostatní od chvíle, kdy stojím pevně na svých nohách na úpatí stěny s „černou Madonnou“ je už jen příjemná a nezávazná „odpolední procházka“. Sestup k Swarzsee, přesun po ledovci k „zelenému“ jezírku, koupání v 3900 m.n.m., postavení stanu a noc s výhledem na majestátný Matterhorn, výstup s Jitkou a Jirkou (zvládli to bez maček) na Breithorn (4165 m n. m.), dvoudenní traverz ze Zermattu do Randy, …. Vše je skvělé, ale nespravedlivě zastíněné sólo pokusem o výstup na Matternhorn.

MATTERHORN (Mel Tillis / Pavel Brümer) :

„Vyšli ráno z Bernu,
provázel je zvon,
zkusit svoje štěstí,
zdolat Matterhorn.

Muži jako skála,
jež vyzývá on,
pevně rozhodnutí
zdolat Matterhorn.

Matterhorn áá,
hora, co ční k nebesům,
to je Matterhorn,
to je Matterhorn.

Vrcholek je v mlze,
těžko vidět cíl,
pokouší se znovu,
kdo má více sil.

Kolik jich tak stálo,
buď já nebo on,
v očích rozhodnutí
zdolat Matterhorn.

Matterhorn áá,
hora, co ční k nebesům,
to je Matterhorn,
to je Matterhorn.

Kam vede lidská touha,
proč chtějí stále výš?
Nedají se zastavit,
být nebi trochu blíž.

Kdyby jim štěstí přálo,
pak skloní se i on –
znovu pokořený,
bílý Matterhorn.

Matterhorn áá,
hora, co ční k nebesům,
to je Matterhorn, to je Matterhorn
bílý Matterhorn.“

Ještě pár nesouvislých drobných postřehů, tak jak mi utkvěly v hlavě:

V celém údolí o Randy po Zermatt jsou podél cesty piktogramy upozorňující na zákaz táboření a kempování.
Pokud bude někdo tvrdit že jenom Češi jsou strašně spořivý národ a ošidí kde se co dá, tak mu budu oponovat, protože to není tak úplně pravda. Jedna z drobných příhod: na parkovišti před vjezdem do kempu stojí velké obytné auto, parkování je tam zdarma. No a do kempu se pasažéři vozu chodili umýt, osprchovat, na wc a pro pitnou vodu. Mají to bez placení. A já malý „chudý“ Čech, s bágem na zádech, neváhám zaplatit 17 švýcarských franků (necelých 400 Kč), abych si mohl v campu postavit stan a legálně se osprchovat v teplé vodě.
Voda z ledovců z pod Matternhornu se stéká do místní dravé řeky Vispa. Mohutný šedý tok vzbuzuje respekt. Přiznávám se, že bych měl obavu to sjíždět i na raftu.
Červené trenýrky u pomníku Jana Husa v Kostnici jsou fakt překvapením
Cestou zpět jedeme v autě vlakem i trajektem