(Dazul) Nevím, jak jste „svátek práce“ oslavili vy, ale já začal skutečně prací – zamazáváním pláště krbu kamnářskou maltou. Kdybych věděl, že dnes roveři ze ŠESTKY makají v DBCB, šel bych jim pomoc, ale o této utajené brigádě jsem se dozvěděl až v podvečer. Alespoň jsem dokončil hrubou stavbu venkovního krbu u našeho domu a po desáté vyrazil s děckama na Kelčský Javorník, abychom si vyšlápli na tamní třicetimetrovou rozhlednu. LandRovera jsem nechal co nejblíž to šlo (ono by to s tímhle vozem technicky šlo až k rozhledně, ale to už by byla fakt čuňárna) a šlapali jsme po kamenité cestě, jak to tempo nejmenšího Kuby dovolilo.
Kája se svou ukrajinskou kamarádkou Zlatkou byla neustále ve předu a Myšák mi dělal psychickou podporu, když jsem do největšího krpála tahal Kubu na zádech. Společně jsme obdivovali „přírodní“ kůly oplocenky, jak ji umí jen v Arcibiskupských lesích. Loni jsme totiž dělali oplocenku kousek od našeho domu a měli jsme s ní výrazně více práce : -(
Vyšlapat těch 30 metrů na vrchní plošinu rozhledny je pro mnohé docela náročné. Když to prvně zkoušel Myšák ve svých devíti letech, psychicky to neustál a musel se z třetiny vrátit dolů. O rok později to taky napoprvé nedal, ale když to s obavami dala jeho o rok mladší sestra Kája, na druhý pokus to vylezl. A celý zbytek dne byl šťastný, že zvítězil sám nad sebou a svým strachem. Dneska byl Myšák u rozhledny hodně před námi a když jsme přikráčeli, viděl jsem jak se vrací z poloviny zpátky dolů. Než jsem ale začal výstup po železných schodech s ostatníma děckama, zase to obrátil a opatrně vyšlapal všech 156 schodů přes 12 zastavení s vyhlídkou až nahoru.
Zlatka byla nahoře výrazně dřív než Kája a evidentně měla i menší strach – tenhle národ nemohou russáci porazit : -)
Na oběd jsme to domů nestihli, ale Irča nám nechala skvělou mňamku, která byla hezkou odměnou za dnešní výšlap. To už ale u nás čekali Vadym s Anželkou a měsíční Danielkou, že Zlatku odvezou domů na Vsetín. Jenže ta si chtěla dál hrát s Kájou a tak jim Irča slíbila, že ji večer doveze, jak bude Nika učit cestu ze školy na doučování.
Slunečné počasí od rána lákalo na provětrání krovek, ale pořád se mi zdálo že fouká mírně víc, než by mi bylo příjemné. Ale po třetí odpoledne hlásil Windguru směr větru čistý jih s nárazy maximálně 8 m/s a tak jsem s Myšákem vyrazil na čtyřkolce na kopec nad Březinama. Jeho bojovým úkolem bylo mne po přistání vyzvednout a vyvézt na kopec. Tento luxus si jsem privátně užíval prvně.
Myšákovým druhým úkolem bylo zkusit natočit, jak letím, podaří-li se mi to. A natočil i požadovaný záběr, jak mu přelétám nad hlavou – což se nepodaří každému!
Třetí, poslední, let byl, jak už to tak bývá, průšvihový : -( Vítr byl takový divočejší a zvedalo mne to víc než jsem si přál. Za normálních okolností bych to pustil a nechal se vytáhnout třeba do půl kilometru, ale já neměl záložní padák, takže jsem nechtěl riskovat a držel jsem se tak 10-20 metrů nad zemí. Jenže termika byla dosti silná, a tak jsme se přetahovali. Řídičky jsem držel skoro pod zadkem a hodně riskoval dekompres, ale měl jsem prostě obavu je povolit a přechytnout na krajní šňůry abych klapl uši či přehmátnout na prostřední šňůry a provést klesací manévr B-stall. Podařilo se mi vyklesat na cca 5 metrů a vítr mne tlačil dozadu. Držel jsem, co mi síla stačila a propásl jsem ten krátký okamžik, kdy jsem měl řídicí šňůry povolit, takže jsem udělal šup dolů. Na Myšákově videu to vypadá tragičtěji, než to ve skutečnosti bylo, žuchl jsem sebou nepříjemně. Kdybych měl záložní padák, byl by dopad na zadek výrazně utlumený, takto jsem si trest za nerozhodnost vychutnal. Rychle jsem se ale postavil, aby přítomní padáčkáři viděli, že jsem OK. Přivolal jsem si Myšáka se čtyřkolkou, sbalil padák, vyposlechl oprávněné pokárání a vyrazili jsme domů.
Asi budu muset ten záložní padák konečně pořádně zabalit a přidělat zpátky na sedačku. Jsou to všechno sice „historické“ kousky, ale i na udržovaných veteránech z druhé světové války se ještě pořád letá : -)