(Dazul) Začal jsem sázet 131.číslo oddílového časopisu ŠESTÁK a v rubrice 100 KNIH KTERÉ MUSÍŠ PŘEČÍST NEŽ ZESTÁRNEŠ jsem připojil ukázku z legendární knihy KARPATSKÉ HRY – HRU NA VESELOU SKROMNOST. Četl jsem ji mnohokrát, ale to poslední čtení ve mne rezonovalo po celý víkend a já tak přirozeně musel použít název „hry“ do nadpisu dnešního povídání. Povídání o úžasném putování po hřebenu Nízkých Tater.
Stejně jako loni, stejně jako předloni, stejně jako předpředloni, stejně jako ….. vyrážím na podzimní vandr sám, protože ostatní z rozličných objektivních i subjektivních důvodů opět nemohou. Mrzí mne to – ale k vůli nim, protože já si tyhle dva dny vychutnám do posledního doušku. Nějak zásadně mi nevadí, že pošlapu sám, protože jsem si na své podzimní osamělé vandry žloutnoucí travou zvykl. Koneckonců Wabi Ryvola zpívá „… tichou hudbu hrát není komu, podzim na svý stráni chce bejt sám …“
Dole v Jasné vážně uvažuju, že bych se nahoru, na třetí nejvyšší horu Nízkých Tater – Chopok (2023,6 m n.m), vyškrábal po svých, ale poměrně vysoká hustota lidu vystupujícího z přeplněného autobusu mne od toho odrazuje. Obětovávám 18 EUR a dostávám se nahoru k vrcholku lanovkami. Před sebou mám vidinu toho, že davu uniknu, protože se určitě vyjel podívat do místního občerstvení, kde si dá kávu nebo čaj, rozhlédne se kolem a pojede zase zpět.
Překvapuje mne, že zhruba třetina davu se nechová davově a nejenže nejde do restaurace, ale nenechává se odradit hustou mlhou vůkol a pokračuje buďto ke Kamenné chatě či na Ďumbier nebo (a to mne děsí nejvíc) směrem na Dereše. Nemůžu se zbavit dojmu, že tolik lidí kolik dnes, se mi nepodařilo potkat při žádném z předchozích přechodů. Bude to asi tím, že jsem vždycky vyrážel na konci října, zatímco dnes prvně vyrážím na začátku měsíce.
Nemůžu se divit, že první říjnový víkend, kdy je počasí ještě takové pozdě babílétové, vyláká nahoru na hřeben takovou spoustu lidí. Rychle pryč odsud. Určitě jim bude stačit dojít na Dereše, těm vytrvalejším na Sedlo Polany. Pak budu mít tenhle hřeben zase sám pro sebe.
Skrzevá hustou mlhu a hloučky turistů, nepotkávám letos žádného kamzíka. Je mi to trošku líto. Už jsem si zvykl, že mezi Derešemi a Sedlem Polany vždycky stádo kamzíků potkám. Zatím mi vždy dovolili, abych si je z blízkosti natočil a nafotil.
Namísto kamzíků mne překvapuje, že se z mlhy vynořuje rychle klusající blonďatá žena, doprovázející méně hezkým, funícím manželem. S usměvem mne zdraví (ta ženská) a rychle mizí v mlze za mnou. Samozřejmě, že mne těší, že jsem jí stál za udýchaný pozdrav ve dvoutisícich metrech nad mořem, ale stejně tak mne netěší nastolená otázka, zda ten pozdrav nebyl ze soucitu : -)
Mlha se začíná trhat a s pronikavším sluncem se ode dna odráží i mé houpající se sebevědomí. Ale hlavně – z protisměru mně v pravidelných intervalech míjí osamocení šlachovití běžci a občas i pružná slečna či paní ve středních letech. Všichni oděni v moderních hi-tech tričkách, s čelenkami na hlavě a někteří i s láhví jontového nápoje v ruce. No jasně! Tady se běží nějaké „preteky“! Všem těm závodníkům na gazelích nohách závidím jejich vytrvalost. Tipuju, že vybíhali odněkud 1100 m n.m a vydrželi to cca 2000 m n.m. A jistě poběží i dolů. Chtěl bych mít jejich svaly, šlachy, plíce, klouby a hlavně vůli.
Na Kamenné chatě pod Chopkom jsem zatím nikdy nebyl, stejně tak jsem nenavštívil útulňu Ďurková, která je asi 100 výškových metrů pod hřebenem. Zatím jsem ji bez zájmu míjel, protože jsem nepotřeboval nabrat vodu ani přečkat špatné počasí.
Dneska mám ale spoustu času – není sníh a tak postupuju rychleji. Taky jsem spotřeboval polovinu zásoby vody a proto se odhodlávám k sestupu. Vím, že stejné metry budu muset s plným báglem zanedlouho opět nastoupat – mám podezření, že sám sebe obdivuju : -) : -)
Těch 100 výškových metrů je cca 400 přímých metrů, které frajersky sbíhám v cupitavém poskakování, s bederákem pevně upnutým a prsákem dotaženým nadoraz. Bágl semnou tvoří součást mého těla. Všechny mé pohyby jsou 100% koordinované s předpokládanými pohyby mého báglu. Kupodivu nemám strach, že „hodím lištu“. Jsem cca pětihodinovým vykračováním po hřebenu jen příjemně unaven, nikoliv vysílen. Sbíhám to „na jistotu“. Zaplaťpánbůh – kotníky mi zatím ještě dobře slouží a víra v mé omezené možnosti je nezlomná. Čistě pragmaticky – pořádně jsem se protáhl, posílil své sebevědomí a hlavně ušetřil cca 2/3 času na sestup. Rád „ušetřený čas“ využiju sluněním :-)
Útulňa Ďurková je úplně jiná než ty „útulně“, které jsem měl zatím možnost v Nízkých Tatrách navštívit – Andrejcová či Ramža. Asi největší rozdíl je v tom, že tady se za nocleh platí. Nevím kolik, ale v kontextu přítomnosti „chatára“, vyskládané hromady nařezaných špalků dřev, zaparkovaného „uaza“, stožárku s fotovoltaikou a udržovaného okolí, to je asi přirozené ekonomické chování chtít za přenocování na takovém místě s adekvátním servisem zaplatit.
Já tu ale stejně spát nehodlám a tak pokračuju kousek pod útulňu – k pramenu, abych si nabral pramenitou vodu. Ta zde zatím zpoplatněna není. Za ztrátu výškových metrů mi tenhle pramen určitě stojí. Je do něj úplně úžasné zakomponovaný medvěd vyřezaný ze dřeva. Taková hezká lidová tvořivost. A ještě tu je moudrá cedulka, že se u pramene nemá „srať a šťať“. To by mne teda fakt nenapadlo.
Já si tady udělám pozdně polední siestu (je cca 14:00). Pořádně se naobědvám, napojím, umyju a nebudu se bránit schrupnutí. Bágl házím na relativně šikmou rovinku, vytahuju nedočkavě ešus a z půlky jej plním ledově chladnou vodou. Zapaluju vařič abych nechal zevřít vodu. Z modrého balíčku BDP (bojová dávka poravin – speciálně vyvinuta pro vševojskové použití – splňuje požadavek AČR na kvalitu konzervovaných dávek potravin) vytahuju „hamé“ konzervu „zadělávané fazolky“.
Je skvělé, že tohle konzervované jídlo se nejenže vleze do „moderního“ ešusu, ale jde i zaklopit víčkem a urychlit tak dobu varu.
Nasycen mžourám do slunka a přemýšlím o nesmrtelnosti chrousta. Ale taky srovnávám. Loni jsem tudy, respektive o sto výškových metrů výš, šel asi o půl hodiny později. Nepotkal jsem nikoho, ale dnes míjím aspoň dvacet lidí. Minulý rok tu byly zbytky sněhu a dnes tu není nic. Před rokem tu sice byly „brusnice“ ale proti letošní úrodě to nebylo nic…
Borůvek a brusinek míjím opravdu kvanta. Neuvěřitelně mne zdržují. To bych nevěřil, co dělají čtyři týdny (tedy 1/13 roku) rozdílu v „úrodě“. Dnes si vyloženě užívám doby pozdní hojnosti. Loni jsem jen paběrkoval, dnes se přežírám. Už vím, co to znamená „jíst plnými hrstmi“ : -)
Za ůtulňou Ďurková už konečně mířím po hřebenu na západ téměř sám. Mířím k Latiborskej hoľi (1648 m n.m) a hlavně k Sedlu pod Skalkou (cca 1500 m n.m), kde chci začít sestup z hřebene. Loni jsem kousek odtud spal, ale letos chci vyzkoušet něco jiného. Prozkoumám jiné údolí, jiný sestup, jiná zákoutí Nízkých Tater.
Trochu toporně sestupuji dolů po vyšlapaném chodníčku, směrem, kde ukazuje šipka se žlutou značkou. Po chvilce míří stezka přímo dolů. Žádný traverz! Sešup kolmo k vrstevnici. Je to brutální svah. Začíná se stmívat, tak postupuju spíš pomalu než rychle. Žádné sbíhání, poskakování a cupitání. Nakračuju spíše zvolna, tak jak se sluší na můj věk i zaslouženou únavu z dnešní potulky. Sundávám si bundu, protože s ubývající nadmořskou výškou znatelně stoupá teplota. Čím níž sestupuji, tím je teplo větší. Je to samozřejmě i tím, že tady se už neprohání divoký tatranský vítr, který si tam nahoře na hřebeni rozmařile pohazuje s ptáčky poletujícími těsně nad obzorem.
Z dálky slyším jakýsi hlas. Je to zespodu. Rozeznávám velmi hlasité a dosti sprosté nadávání. A taky volání na někoho, kdo nechce poslechnout. Až po pár stech metrech, se mi potvrzuje tušení – míjím muže cca v mém věku, s gumáky na nohou, palicí v ruce a plastovým kýblíkem na rameni. A já mám potvrzeno, že řve na svého psa, který se jmenuje Denisa. Je z nenadálého setkání dost překvapený. Asi se mu nestává často, že by v těchto končinách i tento podvečerní čas vůbec někoho potkal. Omlouvá se mi, že kdyby věděl, že tudy někdo jde, tak nenadává. Vysvětluje mi, že dolů do dědiny to mám minimálně 2,5 hodiny.
Dojít do vesnice Liptovská Lúžna za světla nemám šanci. Najít rovinku na roztažení karimatky je v tomhle terénu víc než marná snaha. Ale s tím počítám a tak kousek od zurčícího pramene zabačovávám. Po nějaké rovině tady není skutečně (určitě hezkých pár kilometrů dokolečka) ani známka. Ale já hledám aspoň dva pevné stromy, které budou od sebe 3 metry. Natáhnu mezi ně hamaku a budu tak moci spát i v hodně prudkém svahu. A pohodlně.
Přiznám se že mám trošku obavu z medvědů. Nedávno jsem četl že na Slovensku je při posledním měření (700 dobrovolníků sbíralo asi půl roku medvědí trus, na kterém se pak provedla DNA analýza) spočítáno kolem 1300 medvědů. Někteří jsou pry hodně oprsklí. Je prý povolen odstřel plných dvou (!!!) medvědů. Tak doufám, že už je picli a že to byli zrovna ti dva, kteří mají své teritorium mezi Liptovskou Lúžnou a Sedlem pod Skalkou.
Soukám se do hamaky a čelovku si nechávám na dosah ruky. Nůž dávám raději mimo dosah – chci eliminovat pudovou reakci, protože vím, že nejsem Old Shatterhand, který grizzlyho nožem zabíjel naprosto běžně. Než se odebéřu do říše snů, přehrávám si pro jistotu dvě nouzové varianty, ze kterých si v případě, že se huňáč objeví, budu muset vybrat. Ta lepší spočívá v rychlém vyšplhání na strom – bosky a bez kalhot, protože předpokládám, že se v takovém případě nebudu mít čas obléct ani obout. Na oba nejbližší stromy bych měl vyšplhat snadno, jen za cenu pořádně rozedřené kůže. Ale lepší kousky mé kůže na smrku než v medvědí tlamě. Ta druhá varianta je horší – vykutálím se i se spacákem z hamaky a sesunu se po svahu dolů, dokud mne nějaký keř či strom nezabrzdí. Zatáhnu si spacák a otočím se obličejem k zemi. Nebudu se hýbat – medvěd prý v takovém případě s velkou pravděpodobvností nezaútočí a po nějakém čase odejde.
Jsem rád, že medvěd, medvědice ani medvídě za tmy nedorazili a já nemusel volit mezi lepší a horší krizovou variantou. Noc byla teplá a klidná. Tma trvala zhruba 11 hodin a já se tenhle čas proválel a převaloval v houpací síti.
Za svítání ale lezu ven a ohřívám si vodu na snídani. Z modrého balíčku BDP (bojová dávka potravin) vytahuju kozervu s kuřetem na smetaně a kávu. Tohle bude má asi čtvrtá káva v životě. Je hořká, ale s cukrem se dá vypít. Její největší hodnota je, že je teplá. Přiznám se, že tak trochu nechápu proč je kávě moje žena tak závislá.
Poctivě prohřátou konzervu s kuřetem na smetaně a těstovinami už mám zblajznutou, černou vojenskou kávu dopitou a zrovna, když se chci opřít zády o strom, na chvíli ztrácím ostražitost a asi nepatrně drcnu do báglu. Ten se bez rozloučení kutálí dolů po svahu. Vídím jak z něj odletují nějaké věci a okamžitě mi dochází, že byla chyba jej nezatáhnout a nezapnout jako vždycky. Snažím se registrovat každý pohyb v trávě a keřích pod sebou, protože tam budu muset hledat to, co odpadne. Nevím proč, ale v hlavě mi zní trochu mečivý hlas, který v jakési svaté extázi haleké: „Nech odpadne, čo je kolísavé, nech odpadne, čo je oportunistické, ale nech v tej strane zostane, čo je pevné, čo je charakterné, čo chce za tento národ zápasiť …“
V mém báglu zůstal spacák, nerozbalená nafukovací karimatka, pončo pláštěnka, žďárák, jégrovky, MRE americké armády, nůž, lékárnička, čelovka. Zbytek musím vypátrat a sebírat v okolí trasy, kterou můj bágl před okamžikem padal.
Ještě, že těch věcí (v rámci hry na „veselou skromnost“) sebou netahám tolik. A ještě, že mi aspoň trochu slouží zrak i trochu paměti, abych vyčenichal balíček s hamakou, dvě litrové PET láhve s vodou, náhradní ponožky, triko a powerbank s kabelem. Vařič, ešus a rozbalený balíček BDP zůstal naštěstí na svém místě. To je ta nevýhoda toho, když jím a spím v prudkém svahu : -( Zdá se ale, že jsem o nic nepřišel, že se mi podařilo vysbírat všechno, co bágl vytrousil.
Zkoumám podrobně mapu v mobilu a zdá se, že jsem vyřešil „záhadu“ brutálního sešupu včerejší stezky. Ta pěšina po které jsem včera sestupoval, nevedla vůbec po žluté značce, ale pár set metrů na levo od ní. Tuhle cestičku tady vyšlapali asi místní bačové a před mnoha lety se přidali i pozdější místní turisté, kteří tuhle „telegraf road“ používali zřejmě pro kratší výstup na hřeben. Cesta nepochybně kratší, ale o to prudší. Místní zná, cizinec se děsí.
Potvrzuje se mi, že to není jediná cestička nahoru. Při sestupu potkávám pána, který (asi se svou dcerou) šlape nahoru. Oba odpočívají, když je míjím. Pán mi říká, že se dá jít napravo i nalevo od téhle stezky. Všechny cesty končí nahoře : -)
Sestupuju dál a vůbec mne asi nepřekvapuje, že cca kilometr od místa, kde jsem nocoval, je dokonalá rovinka – dokonce s ohništěm!
Otevírá se mi výhled s obrozem Roháčů. Jsem po úžasně dobré snídani, kráčím pomaličku, zvolna, kolem cvrkotají ptáčkové, zurčí přítoky včerejšího pramene a já sestupuju svým vlastním tempem. Pomalu. Nikam nespěchám, vychutnávám si tohle nádherné říjnové nedělní ráno. Tady dole není žádná mlha a je tady příjemně teplo. Asi by se dalo jít i v tričku – a to ještě není ani 8:00.
Hraju si svojí „Hru na veselou skromnost“, „Hru na vonnou paměť„, „Hru na vlčí dech, gazelí nohy“, „Hru na poutníka s lehkým srdcem“, …. Pokud by nás šlo víc, nejsem si úplně jistý, že bych si tyhle hry tak vychutnal. A nebo zda bychom je společně vůbec dokázali hrát. Je to asi strašně egoistické, ale fakt, že je tento pocit nesdělitelný, nepřenositelný a pro toho, kdo jej nezažil i obtížně pochopitelný, mne pasuje do stavu jakési pomyslné, uzavřené „výlučnosti“.
Sestupuji níž a jsem obtěžkán geniálními nápady. Třeba tím, že bych některé vydobytky naší moderní doby povolil zpřístupnit pouze lidem nad cca 65 let (ano tím šidítkem, které stávající politická reprezentace definovala pro ty, kteří jsou líní počítat). Tedy lidem, kteří už něco tomuto „systému“ dali a nyní si zaslouží, aby si z něj také něco zaslouženě vzali. Všichni ostatní by se museli paušálně přizpůsobit a přetrpět dokud jim nebude třeba těch 65. A do výše zmíněných „vydobytků“ by spadalo třeba luxusní ubytování v hotelích, vířivé vany, obědové menu nad 200 Kč, auta od třistatisíc, šlapky, osobní koučové, lobisté, úplatní soudcové, PČR a státní zástupci, … prostě všechny ty zbytečnosti, které nejsou pro život až tak důležité a bez kterých se lidé v kritických situacích dokážou obejít. Stop! Zase mi zde, na Slovensku varovně zní „Nech odpadne, čo je kolísavé, nech odpadne, čo je oportunistické, ale nech v tej strane zostane, čo je pevné, čo je charakterné, čo chce za tento národ zápasiť …“ Nechám to raději koňovi – má větší hlavu. Já si nechám raději doznívat dnešní ozvěny babiho léta …
Zpátky na zem! Bolí mne svaly na stehnech – všechny ty kvadricepsy, krejčovské svaly, dvojhlavé svaly, … Ten sestup je stejně náročný jako když jsme s Murzou a Kemčou sestupovali z nezdařeného pokusu o výstup na Matternhorn. Fakt. Naivního našince svaly bolí úplně stejně ve Švýcyrsku jako na Slovensku :-)