(Dazul) Dostalo se mi té cti, že jsem byl ŠESTKOU pozván na předtáborovou výpravu – a tak jsem s radostí vyrazil. Vždyť to je tuším moje první předtáborovka asi po devíti letech, kdy mi bylo bývalým vedením oddílu férově řečeno, že bych na tábor raději neměl jezdit.
V pátek před koncem oddílovky jsem přichystán na parkovišti u klubovny a autem i přívěsným vozíkem. Než oddílovka končí chystám si lano, cajky na slaňování, pumpu, nafukovací člun i pádlo – pokud to okolnosti a čas dovolí, zkusím znovu slanit do Rodriquezova hrobu a dostat se na člunu zatopenou chodbou dál do neznáma.
A taky předávám DBCB paní A., která jej má zablokované na víkend pro rodinnou oslavu. Předpokládám, že po vsetínských maturantech, kteří tu končili dnes dopoledne, bude tenhle „pobyt“ bezproblémový – i když se jedná o deklarovanou oslavu. Je zajímavé, že zpravidla platí čím jsou účastníci pobytu „zralejší“ tím menší čurbes potřebují při „oslavě“ dělat. Alespoň to potvrzuje skoro čtyřletá zkušenost se správcováním DBCB – nejrizikovější pobyty (na škody materiální i na pověsti DBCB) jsou ty s účastníky mezi 14+ a čerstvou maturou + pobyty dotované penězi z EU (např. Mládež v akci) :-(
Po oddílovce nakládáme na přívěsný vozík a do přistavených osobních auto sekačku ADELU, pálavu, dvoukolák, rýče, hrábě, sekery, pily, bednu s nářadím, celty, plachty, …. prostě vše, co je pro takovou „předtáborovku“ naprosto nezbytné.
Vyrážíme pár minut přes 19.hodinou. Jedeme 3 auta – focus, corsa a peguet + 9 „úderníků“ – Zdendáš, Tom, Ferda, Rex, Kája, Slon, Jax, Dazul a Martin (Kájin taťka). Na tábořišti se k nám připojí Pája, který jede přímo z kolejí v Ostravě. Takže nás bude rovných 10. A žádné ořezávátka!
Jedu v autě sám, plně naložený křoviňákama, báglama a naplněným přívěsným vozíkem. Cestu každý známe a tak se na sebe nevážeme – jedeme po vlastní ose – potkáme se až na tábořišti.
Na tábořiště přijíždím jako třetí – přede mnou je Pája (jel z Ostravy) a Martin, Zdendáš se svým týmem je ještě na cestě.
Vykládáme přívěsný vozík, úložný prostor v autě a snášíme vše dolů na tábořiště. Kupodivu domorodce ještě nenapadlo pořezat i strmé schody z cesty dolů na louku u Budišovky.
Odpojujeme přívěsný vozík a na moji odpovědnost jej necháváme v krajině zlodějů u lesní cesty nad táborem. Ale pro jistotu vozík ve třech chlapech zvedáme a opíráme o stěnu úbočí vedle silničky. V jenom zloději je nereálné jej položit na cestu a ukrást. Uslyším-li za noci srdcervoucí výkřik přimáčknutého zloděje, asi budu vstávat hodně zvolna …
Odvážím auto mimo zákaz vjezdu – ještě nejsou vyřízené povolení – a vracím se zpět na tábořiště. Asi jsem očekával, že si každý v tuto cca devátou večerní hodinu najde místo na pelíšek a zalehne. Nicméně jsem velmi příjemně překvapen, že slyším motor prvního křoviňáku. Uááá – mládež bude fakt pracovat! Okamžitě startuji ADELU a vyjíždím zvolna na první okruh po táborové louce, Ráno jsem sekal 2000 m2, ale tohle je výrazně větší – odhaduji minimálně na 3000 m2 – tedy asi 4-5 hodin sečení bez zastávky. Co nasekám dnes, ušetřím na zítřku! Zdendáš věštil, že na téhle louce bude ADELA na prd, Tom zase tipoval, že by to šlo. Jde to. Jsem rád, že jsme ji sem nevezli těch cca 80 km zbytečně.
Pojezd bubnové sekačky mám na maximum a přesto kráčím volně (=pomalu) a pořád stejně – pátou, desátou, třicátou i šedesátou minutu …. Svým způsobem je tahle práce odpočinkem i vigilií. Mám rád sekání trávy :-)
Je šero až tma – na druhém konci louky vidím čelovku. Pohybuje se zároveň se zvukem křoviňáku, takže to pro mne znamená jednoznačný pokyn, že se pokračuje.
Zmiňuju tuhle drobnost pro to, abych v praxi demonstroval to, co mne na téhle akci nadchlo – dneska nikdo nikomu neříkal co má dělat a přesto úplně všichni věděli, co dělat mají! Vždyť přece přijeli na předtáborovku! Tom se automaticky bere k oddílovému křoviňáku STEEL, já k bubnové sekačce ADELA, Pája k druhému křoviňáku HUSQUARNA, Martin, Rex, Jax, … shrabují posečenou trávu. Nikdo se free nepovaluje a nezahálí, každý se snaží najít „uplatnění“. Sekl bych stejně rychle, ale teď seču navíc i neskutečně radostně. ŠESKA !!!
Seču bez čelovky a dávám si hodně pozor na to, abych nenabral nějaký volně pohozený šutr. Přesto periferním „stařošským“ viděním vnímám obrysy postavy, která se ke mně blíží, Kája! „Dejzly, v 22:00 končíme!“ „A kolik je teď?“ ptám se. „21:45“ odpovídá Kája. „OK, v deset to zabalím. Ale benzin mně asi dojde dřív.“
Benzin mi dochází ve 21:55. Neplánoval jsem to, ale stalo se tak. Přes své mladické free období až po stávající usedlost jsem se přesvědčil – a věřím, že jsou věci mezi nebem a zemí … Prostě – co se má stát, se stane. Ve 22:00 je na tábořišti ticho – pominu-li „hluk“ kroků v trávě a tiché hlasy rovné desítky pracantů.
Je čas na spánek. Na část kostry „nářaďáku“, který nám domorodci-chataři nestačili brutálně pořezat, jsme ještě za světla napnuli plachtu (to kdyby přišel déšť) – teď se nás pod ní snaží vměstnat všech deset.
Páteční večerní Plíhalova chvilka poezie z knihy „JAKO COOL V PLOTĚ“: Moji rodiče – Neživí mě, nešatí, šediví a plešatí.
Ogaři jsou ještě u ohníku, ale mně se už ve spacáku zavírají oči. Tenhle den pro mne začal sečením firemního pozemku (2000 m2) v 6:30 ráno a končí pro mne sečením tábořiště ve 21:55. Sekačka ADELA to zvládla bravurně, já skoro taky tak – na rozdíl od ní, ale nejsem tupý stoj :-)
—————————————————————————————————
Jsem sice vzhůru už za svítání, ale dle svého letitého zvyku prožívám od 4:30 „nirvánu“ a do vstávání se nehrnu. A tak se stav bdění střídavě mění v polospánek. Paráááááda. Můžu, ale nemusím. Úžasnééé…..
„Vrrrrrrrrrrr“ Uhmmm. Vstávat!!! Makej! V ŠESTCE fakt asi opravdu nejsou freeskauti. Dnes o tom rozhodně nepochybuji! Prvně vidím Martina jak shrabává seno, ale toho spasitele, který nastartoval křoviňák ve svém perimetru „střelce ležícího na zádech“ nevidím …
Vstávám! Mám pocit, že moje záda sice nejsou úplně OK, ale na takovouto diagnózu simuluje v tomhle státě minimálně čtvrtina zasloužilých invalidů, takže tohle se mne netýká. Šup a „Ej už je ráno, už je deň, na senečko pojedem ...“. Dolévám vysokooktanový natural do sekačky a startuju ADELU. Už žádné plameny z výfuku a jedu.
Jedu celých 10 metrů a pak – ADELA stojí, přestože mačkám spojku pojezdu nadoraz. „Do pytle!!!!“ Sekačka stála šestadvasettisíc a koupili jsme ji před necelými třemi týdny – přece se nemohla za tu dobu pokazit! Hmm – není vyloučeno, že se skutečně pokazit mohla :-( Fakt jsem dítko štěstěny.
Tom nachází mezi kusy trávy pod odšroubovaným krytem kus utržené pružiny. Že by to bylo ono? Schází se nás u odkrytované ADELY hodně a mudrujeme v čem to může být. Dokonce jdu do auta pro návod, který jsme k sekačce obdrželi a prvně jej dost poctivě studuju. Nákres hnacího ústrojí pro pojezd napovídá, že problém bude patrně ve spojce, ale k ní se s naším vybavením nedostaneme :-(
Nu co, zakrytujeme tenhle ďábelský stroj a když nefunguje pojezd, zkusím sekačku tlačit. Vrrrrrr … Jede to! Už to zase nejede. A zase jede! Nejede. Jede. ….Jede, jede, jede …. ADELA jede. Louku doseču.
Křoviňáky masakrují kopřivy na stezce k hrázi a potní chýši, kolem latríny, k ohništi. Zvlášť v kopřivovém rákosu u latríny si člověk připadá jak někde ve vietnamské džungli – porost sahá půl metru nad hlavu, postava s křoviňákem není vůbec vidět. Jen slyšet.
Uděláme bludiště! Jasně. Zkouším ADELU natlačit do neproniknutelného zeleného lesa rákosu. Kupodivu to jde a stroj mi doslova prosekává stezku. Připadám si trochu jak princ v pohádce o Šípkové Růžence. Postupuju pomalu, kola se občas zaboří do změklé hlíny, někdy je potřeba couvnout a najet znovu, abych nahuštěnou hromadu rákosu prorazil. Konečně tenhle neprobádaný kousek prostoru u tábora využijeme. Tohle bludiště bude výživný kousek pro hry a soutěže – třeba pro „rákosovou honičku“. Je aby si vchod do bludiště někdo nespletl s cestou k latríně. Možná by to pak nestačil doběhnout …
Nějak mně pálí ruce. Mám zlozvyk, že dělám skoro vždycky bez pracovních rukavic a tak cítím každou kopřivu. Aspoň nebudu mít regma :-) Ale tady je mimo kopřiv docela ostré rákosí. Rákosí a kopřivy – vražedná kombinace pro moje ruce bez rukavic.
Louka posečená, bludiště vyblouděno, ADELA jde odpočívat a já vyrážím do lesa za zvukem motorové pily. Tom a Ferda (musí to být oni, protože je nevidím pracovat na tábořišti) šli na klády pro stavbu kuchyně a nářaďáku. Jdu proti proudu Budiškovky a před brodem uhýbám po cestě, která mírně stoupá nahoru. Zvuk pily občas ztichne, ale směr si držím. Taky musím mimo polní cestu, přímo do kopce. Ogaři mají povolení sundat sušky asi půl kiláku od tábora, takže bude sranda kmeny stáhnout na cestu a pak dopravit do tábora.
Tom řeže, Ferda osekává a tak se chápu lana, přivazuju si tlustší konec kmene na prusík a hraju si na burlaka. Jenom netahám lodě po Volze, ale stahuju smrky k cestě. Kmeny mají sice svoji váhu, ale samotné tahání není až tak náročné. Náročné je pak chodit zpátky s lanem nahoru.
Že při dopravě kmenů k táboru využijeme auto, bylo asi každému z nás jasné. Uvažoval jsem, že je potáhneme po cestě na lanu, ale pak padl ten nápad – co kdyby jsme to odvezli na přívěsném vozíku? A proč vlastně ne? To by mohlo jít. Když to dobře na vozík naskládáme, zajistíme a přivážeme, můžeme odvézt i ty nejdelší – skoro sedmimetrové klády. Tak to je výzva!
Nejdřív se ale jdeme do tábora najíst – málem jsme propásli oběd. Po krátkém, ale opravdu velmi krátkém odpočinku (tak akorát, abychom nezačali lenivět) jdeme převrátit vozík a zapojit jej za auto. „Ogaři, vy pojedete na vozíku, abyste si zvykli.“ Jedu pomalu, abych je nevytrousil a aby mohli v případě potřeby vyskočit a zatlačit.
Na prvním stanovišti (vybrali jsme si nejdřív to náročnější) musíme vozík odpojit a poslední metry jej vytlačit ručně – abych se mohl s autem na úzké cestě otočit.
Tom krátí stromy na 3, 4 a 6 metrů, Ferda zase osekává a já opět stahuju k vozíku. Kmeny, které jsou pod cestou vynášíme nahoru společně. Je to tedy docela makačka.
Všem nám je jasné, že pro svoz bude klíčové to jak dobře klády uložíme a zajistíme. I když pojedu míň než krokem, nemůžeme si dovolit, aby dřeva vypadly nebo se nekontrolovaně posouvaly. Naložení a přivázání nám trvá docela dlouho, ale při pomyšlení, že bychom museli s každou kládou ujít půl kiláku k táboru a pak zase zpět, mi to zas tak dlouho nepřipadá.
Vozík odpojujeme na křižovatce cesty nad táborem a ostatní musí všeho nechat a přijít nám pomoc. Plně naložený vozík se nesmí převážit a je potřeba jej otočit a dotlačit ručně asi 30 metrů ke schodům, kde dřevo vyložíme. S otočením vozíku to není až tak jednoduché – pár klád má hodně přes šest metrů a cesta má jen metry tři. Z jedné strany cesty je hluboký sráz, z druhé strany skála. Musíme s vozíkem až na okraj cesty, tak že klády čouhají několik metrů do volného prostoru než se podaří oje vytočit. Ale pak zase vadí stromy, které ve srázu rostou – brání úplnému otočení …. Připadá mi to jako vyndávání ježka z klece, ale díky Pájovým instrukcím to zvládáme dobře.
Klády nenosíme po schodech dolů, ale hážeme je ve dvojici co nejdál. Některé sjíždí až dolů na louku. Šetříme si tím spoustu času i energie.
Zatímco ostatní odnášejí kmeny od schodů k místu, kde bude znovu stát táborová kuchyně, naše trojka jede pro další fůru. Pár kmenů jsem stáhl na upravenou lesní cestu, takže tenhle transport bude naprosto v pohodě.
Kmenů je ale na zaplnění vozíku málo, takže Tom jde pořezat zlomený kmen, který má v průměru 30 centimetrů. Rovnou z něj řeže špalky na sezení – budou to luxusní sedátka k táborovému stolu v jídelně. K autu to je asi 200 metrů z kopce a je pochopitelné, že těch šestnáct sedátek po jednom dolů nosit nebudeme. Pustíme je po svahu jako „valící se kameny“. Hlavně abychom netrefili auto. Tenhle špalek v rotaci by v něm asi dokázal udělat hezkou díru. Pro některé sedátka musí Ferda dolů pod cestu – málem skončily v Budišovce.
Tuhle fůru už vykládáme sami. Špalky se kutálejí na táborovou louku o poznání líp než šestimetrové klády.
Kája bude na táboře předávat rádcování Žab Slonovi. Ta ji mezi prací připravila vkusný módní doplněk z horolezeckého lana. Má podobu katovské smyčky a moc jí sluší :-)
Dřevo na stavbu kuchyně je dopraveno na tábořiště, takže se pouštíme do díla. Rex, Jax a Slon si hrají na norníky a polníma lopatkama hloubí díry na kůly. Naštěstí tu jsou původní díry – ty kupodivu chataři neukradli. Ale i tak – připravit šest poctivých děr pro kmeny, které jsme sem dopravili, není žádná sranda.
Stavbu řídí Tom, potřebuje-li vůbec tahle parta řídit. Je pořád s podivem, že každý dělá nějakou potřebnou práci a když ji dokončí, hned si najde jinou. Nikoho není potřeba zbytečně pobízet či do práce honit. A práce jde hezky od ruky. Je-li Ferda nahoře aby vyměřil a přitloukl střešní kůly, má dole pořád někoho, kdo mu podá a zase odebere vyměřovací desku, vrtačku, kladivo.
Upřímně – netipoval jsem, že se dnes podaří kostra kuchyně udělat a natáhnout plachtu, abychom se nemuseli na noc tísnit v nářaďáku. Ale podařilo se to. Zítra se do kuchyně dodělá už jen stůl, golem a přístřešek na dřevo. A domorodci budou mít zase co krást.
Je kolem půl osmé a já jsem zpocený jako sele. Už se vaří večeře a tak se jdu vykoupat v Budišovce. Kupodivu tu loňská hráz pořád stojí. Nebude ani moc pracné tam přidat pár kůlů (ty vyjímečně neodnesli chataři, ale velká voda) a natáhnout plachtu. Pak tu bude miniállně o půl metru víc vody. Dnes se tu plavat nedá.A tak se aspoň rochním v sedě. Ale ne moc dlouho, protože voda je docela studená. Stejně jsem si nevzal mýdlo a tak největší špínu narychlo drhnu tou trochou písku, kterou jsem na kamenitém dnu našel. A rychle ven. Brrr.
Večeře už je hotová – bude do ešusu. Těstoviny s boloňskou pastou + domácí kečup od Kájiny mamky. Všechno dobré a navíc mám hlad, takže i kdyby to dobré nebylo, stejně by se po večeři jen zaprášilo.
Tábor, který stojí asi kilometr nad námi je už postavený. Je to takový ten typ tábora, který se na začátku prázdnin postaví, vystřídá se v něm několik „turnusů“ a na konci prázdnin se bourá. Tam mají i elektřinu a od kouřícího táboráku se ozývá až k nám elektrifikovaná muzika. Proč ne – když to nebude každý den.
Po večeři už toho moc neděláme. Spíš klábosíme a povídáme si staré i nové oddílové historky. Namakaní, najezení, příjemně unavení a veselí. Společná radost až na kost. Balzám na duši.
V noci se mi zdá sen o nebohých domorodcích, kteří tráví víkendy ve svých nuzných chatách za miliony a nezbývá jim než se svými nablýskanými džípy jezdit řezat skautům táborové stavby a krást dřevo … Akorát už nevím jak to dopadlo.
——————————————————————————————————————————————-
Ráno vstáváme ještě později než včera – až před devátou. Tedy tak dlouho jsem už několik roků nespal. Je nádherné tiché a slunné ráno.
Taháme celty na posečenou louku aby proschly a větráme na nich spacáky. A taky tu snídáme. Je to taková snídaně v trávě :-)
Dneska je nejlínější den a naše výkonnost zákonitě klesá. Ale nemáme se vůbec za co stydět. Udělali jsme toho docela dost. Nová latrína je v podstatě hotová, kostra kuchyně taky, posečeno, tráva shrabána a odvezena …
Tom s ogary dodělávají stůl v kuchyni, Rex s holkama staví golema a já s Martinem doděláváme nářaďák.
Na tomhle táboře nepřijde nazmar nic. Tak třeba ten jíl, který včera vykopal Pája se Zdendášem při hloubení (nové) latríny, se dneska používá na stavbu golema – táborových kamen. Je to taková fajnová prácička.
Když jsme dodělali nářaďák, vydal jsem se s pilou na zádech na místo kde jsme včera káceli soušky. Tyč o které jsem si myslel, že bude s rezervou pasovat na sušák spacáků, měla rezervu mínusovou – chybělo jí asi 5 centimetrů. Je potřeba do tábora donést alespoň pětimetrovou kládu, aby měli chataři co pořezat a ještě před tím osazenstvo tábora na čem větrat své spacáky. Nesmí to být moc tenký strom, aby nepraskl, ale ani moc tlustý, abych jej sám unesl.
Mám štěstí – o krásnou rovnou smrkovou sušku málem zakopávám. Důkladně ji ořezávám od větví – ušetřím si tím práci při jejím opracování v táboře. Pak pilu šup zpátky do batohu, batoh na záda a kládu na rameno. Jde to ztuha a nemůžu chytnout balanc, ale po minutě zápasení nad kládou vyhrávám.
Ploché a měkké popruhy na Husquarna báglu jsou určitě konstruované proto, aby se takovéto klády daly nosit na ramenou bezbolestně. Z pravého ramena na levé si tuhle velekládu přehazuju jen jednou a dokonce ji nepouštím podél schodů, ale poctivě ji snáším až dolů, abych ji uložil přímo na kozu.
Poříz jsme na předtáborovku sice nevzali, ale to nemůže zabránit tomu, aby strom zůstal neopracovaný. Beru zánovní sekeru Fiskars a pomalu sloupávám smrkovou kůru. Jde to skutečně pomalu. Za chvilku se na druhém konci stromu připojuje sám od sebe Zdendáš, pak se přidává Kája i Martin. Přiměřujeme na místě kde udělat zářezy, aby byl sušák souměrný. Motorovka zvládá dvě „zahloubení“ rychlosti blesku a už zbývá odkůřený strom jen přitlouct na kůly, které to z loňska zbyly.
Ještě ztloukáme kostru přístřešku na dřevo u golema a řežeme dřevo, které nelze použít na stavby. Hromadu nařezaných polének Slon skládá do přístřešku, takže jsme nejen připravili ulehčení první táborové službě, ale zároveň trochu uklidili naše pracoviště.
Rodriguezův hrob jsem o tomto víkendu nedal, takže žumary, úvazek, lano, brzdičku, karabiny, nafukovací člun i pádlo jsem vezl zbytečně – ale vůbec mi to nevadí, zkusím to třeba o návštěvním dni na táboře.
Fotopast je sundána a překontrolována – došly baterky (šetřilo se na nepravém místě) takže ji odvezeme domů.
Po druhé hodině odpoledne máme vyneseny skoro všechny věci z louky nahoře na cestě a nakládáme na vozík sekačku, dvoukolák a všechno co se na něj vleze. Zbytek jde do kufru auta. Kolem půl třetí vyrážím jako první ke klubovně.
V 15:45 jsem nacouvaný u kolně a než dorazí ostatní, vynáším věci, které je už konečně potřeba vyhodit. Než do kolně naskládáme věci, které se mají odvážet na tábor, musíme nejdřív vynést plachetnici, protože ji budeme stěhovat na pár týdnů k Hartě.
16:50 je vše vystěhováno, nastěhováno a stíhám mezitím i přebrat DBCB od paní A. po jejich víkendové rodinné oslavě.
Tak – teď teprve pro mne skončila letošní předtáborovka. Byla to dobrá akce a jsem rád, že jsem na ni byl pozván a mohl vyrazit spolu s ostatními.
Tahle akce mi potvrdila, že Fialčino vedení ŠESTKY je hodně dobré. A práce v týmu, který dokáže fungovat při takové akci jako je předtáborovka i bez její fyzické přítomnosti je přímo skvělá. A tohle nemůžou ŠESTCE žádní chatařové zloději ukrást :-)