(Dazul) Už jsem o tom sice kdysi a kdesi krátce něco povídal, ale nedávno se mi to znovu vybavilo a tak to pro jistotu i píšu, aby to úplně nezapadlo : -). To o tom podobenství se zahrádkou a přátelství.
Asi tak před dvaceti roky se mě kdosi ptal, proč jsem vlastně založil oddíl tady, na takové malé dědině. Proč tomu věnuji většinu svého volného času, na úkor rodiny, a navíc to dělám zadarmo. Kdybych místo toho dělal doma nějakou přidruženou výrobu, mohl bych si třeba vydělat na barák nebo auto. Vedl řeči v tomto duchu a snad podvědomě při tom nechápavě kroutil hlavou.
Myslím, že jsem tehdy uvedl dost důvodů typu: má smysl, je to užitečné, investice do budoucna, přátelství na celý život, a tak dále a tak dále. Klíčový z těch důvodů je přátelství, přátelské vazby, které plnohodnotně naplňují život. Těch „kamarádů a přátel“ má zřejmě každý kolem sebe relativně dost, ze školy, z práce, ze sousedství, z dovolené, z vojny, ze zábavy, z hospody … Některá přátelství a kamarádství jsou změnou prostředí zapomenuta, vyčichnou, zevšední, či se omrzí.
Asi tak v pubertě jsem poznal, že toužím po skutečných kamarádech, na celý život. Chápal jsem to tak, že se nebudeme celý život spolu pravidelně potkávat a trávit spolu každou volnou chvíli, ale že ty přátelské vazby budou po celý život fungovat. Že kdybych třeba musel někdy, podobně jako za války parašutisti skočit do tmy na okupované území vlasti, byli to opravdoví kamarádi, u kterých bych se asi nebál zaklepat s prosbou o pomoc. Věděl bych, že je malá šance na to, že mne druhý den ráno půjdou udat.
A teď k té zahrádce, respektive skleníku, který na zahrádce máme. Je prostě skvělé a velmi příjemné, když si na konci listopadu, pozdě v noci, můžu odskočit jen, tak v trenýrkách, 50 metrů do skleníku, a natrhat si pár rajčat, okurku, či papriku, abych si udělal svoji pozdní večeři chutnější, a koneckonců i zdravější. Samozřejmě, že se najím i bez té domácí zeleniny, ale s ní je ta večeře lepší – na chuti i na pohled. Už jsem ve věku, kdy na jídle oceňuji nejen lahodnost, ale i estetický zážitek : -)
Pro ty rajčata, okurky a papriky, si chodím do skleníku díky vynaložené energii své ženy Irči. To ona iniciovala pořízení skleníku, já jej jen pomáhal stavět. A taky jsem rajčata, okurky a další zeleninu nevysadil, nezaléval, ale jen dovezl nádoby na vodu, postavil přístřešek na nářadí, udělal plot, či dovezl několik vozíků kompostu. Proto mám taky pocit, že si těch rajčat, paprik a okurek, na konci podzimu, užívám oprávněně. Asi proto mi i více chutnají. Vím, že bych si je mohl koupit v supermarketu, a čistě ekonomicky, se započítáním skrytých nákladů by vyšly i levněji, jen ta radost z nich a jinakost chuti, by tam nebyla.
A tak je to i s přátelstvím, po kterém většina z nás opravdově touží. Je to tak trochu jako s tou zahrádkou a skleníkem – i pro něj se něco musí nejvíc udělat na úplném začátku a pak už je potřeba jej jen čas od času opečovávat. Zrýt, vysadit, vytrhat plevel, zalévat. Pak je velká šance, že zahrádka či skleník bude dobře sloužit celá desetiletí, dokud se neomrzí. Protože má pro mne přátelství hodně vysokou hodnotu, jsem ochoten třeba každoročně nabídnout svým přátelům pár akcí, které zabezpečím, na kterých se s nimi rád potkám. Drobností tohoto typu je celá řada, počínaje webem a vývěskou, konče například vytištěnou Kronikou pro každého, kdo o ní projeví zájem. Všechny tyto maličkosti obohacují můj život. Spisovatel, novinář a bývalý senátor Jaromír Štětina kdysi napsal: „Člověk musí vyhledávat radost a každý den mít nějakou.“ Drobné plody ze zahrádky přátelství mi tu radost přinášejí : -)
Leckdo ke svému životu mnohé věci nepotřebuje. Dá se přece žít třeba bez svobody – mnozí se bez ni narodili a nakonec bez ní i zemřeli. A ne každý, kdo ji nabyl, si s ní dokázal poradit. Kdysi jsem četl cosi o tom, že když v USA roku 1865 zrušili otroctví, někteří otroci byli prý nešťastní, protože u svého pána (ne všichni otrokáři se ke svým otrokům chovali špatně) měli své jistoty – stravu i střechu nad hlavou. A najednou se měli starat sami o sebe. Ti prý svobodu pro svůj život nepotřebovali. Já ji potřebuji. A platím za ni – třeba tím, že jako „zaměstnanec ve firmě, kde mám podíl“ jsem na tom ekonomicky hůře než „státní zaměstnanec“, ale mám to vyváženo právě absencí šéfa, ředitele či manažera, který mi plánuje či nařizuje směny, dovolené, pracovní dobu, kontroluje mne, hodnotí (pochopitelněm, že většinou nespravedlivě) … Stejně jako svobodu, potřebuji ke svému životu i přátelství. Určitě lze žít i bez něj, ale já jej potřebuji. A to také něco stojí. Jako ta zahrádka. Musí ji někdo alespoň zalévat : -)