8.5.2019 – MALÝ HELP (závod světlušek a vlčat + benjamínků)

(Dazul) Díky Irčině a Terčině iniciativě se založením BENJAMÍNKŮ se šestkařské společenství rozrostlo. Při letmém sčítání oddílové drobotiny v kateřinické družině světušek a vlčat (Kikina + Hanka), ratibořské družině sv+vl (Janina + Bára) a kateřinických bejamínkoch (Irča + Terka) je počet nejmladších šestkařů kolem padesáti – což už je nepominutelný prvek pro naší budoucnost : -) Proto byl taky uvítán Hanýskův nápad, aby se připravil pro světlušky a vlčata střediskový závod, kde se sejde potěr celého vsetínského střediska – od Hovězí, přes Vsetín, po Kateřinice.

Ač ŠESTKA využila sváteční den k práci na střeše venkovní kuchyně u srubu v Dinoticách, zvládala souběžně zajistit hodně povedenou instalaci vraku letadla „alá HELP“ i pomoc s přípravou těsta na langoše v předvečer téhle akce. Samozřejmě, že jsem hrdý hrdý i na svůj díl přípravy, kdy jsem spolu s Nikem (benjamínci), Myšákem (vlčata) zvádl večer posekat třičtvrti louky kolem srubu. Kdyby byl v šopě i benzin do sekačky (a nemusel jsem pro ně jet až na Vsetín), je dost velká pravděpodobnost, že bysme stihli posekat louku celou. Každopádně sdílím hrdost na to, co je ŠESTKA schopna najednou zvládat – pomoc při závodech, účastnit se závodu a makat na tábořišti kde budou tábořit ostatní oddíly střediska. Jsem rád, že fráze „nejde to“ stále patří v ŠESTCE k těm zakázaným.

Ráno v 7:30 jsem se svými externími malými pomocníky Frantou a Šimonem na značce před srubem. Zajišťujeme „dispiclínu“ stopařské značky se šifrou. Hanýsek nám upřesňuje jak máme závodící hodnotit a pak nás společně s ostatními, kteří zabezpečují ostatní aktivity, vede na naše stanoviště. 

Slíbil jsem Frantovi i Šimonovi „v podstatě leháro“ a tak ihned po tom, co připravíme trať se stopařským značkami a šifrou (jinou pro vlčata a světlušky a jinou pro benjamínky), rozvěšujeme dvě houpací stítě a rozkládáme celtu, které sebou tahám v malém báglu. Než dorazí první hlídka, využíváme čas k houpání v leže a luštění šifry, kterou Hanýsek připravil pro vlčata a světlušky.

Šimon i Franta na mne doráží, abych jim prozradil, co šifra znamená, ale hraju tvrďáka. Nic jiného mi nezbývá. Priority jsou jasné – nejdřív zajistit a zkontrolovat náš úsek, připravit naše zázemí a až pak luštit šifru, kterou mi Hanýsek zlomyslně odmítl prozradit. Ejjj! Nějak jsem to podcenil, zjišťuju přes další Šimonovo dotíráni, abych tu šifru bonznul. Snažím se nehnout ani brvou i když ani po minutě mi nic v hlavě nenaskakuje. To bude „určitě“ asi tím, že jsem svá skautská léta prožil za komančů, kdy jsme byli v oddíle okolnostmi nuceni klasický skautský program v lecčems redukovat a na ty šifry se zřejmě úplně nedostalo. A nebo jsem to už za ty desítky let zapomněl. Mobilizuju pozůstatky svých kombinačních schopností a vyvolávám matné vzpomínky na válečné filmy typu „Enigma“. Hanýsek je sice inženýr, ale na svoje vlčata a světlušky přece nemůže nasadit takový kalibr, kterých bych já jako oldskaut nezvládl. Tato vcelku logická úvaha mne zklidňuje a tak na další Šimonovy ataky mlčky reaguju rádoby úsměvem z nadhledu. I když nevím která bije (Hanýskův mobil je v tuto chvíli nedostupný a tak platí staré známé „skaute, pomoz si sám“) začínám mým důvěřivým pomocníkům líčit příhodu zobrazenou při luštění německé šifry za poslední války. „Kolik písmen má nejdelší slovo téhle šifrované zprávy? Devět? Co by to mohlo být za slovo? Jakým slovem byste začali? „Jak?“, „Co?“, „Řekni?“, „Napiš?“ Stačí nám, když dosadíme správné slovo a podle něj už určíme shodná písmena v ostatních slovech …“ Na vlčata a světlušky se mi to sice zdá trochu náročné, ale nic jiného mne nenapadá : -(  Šimon ukazuje na shluk „svahilských“ znaků a akcentovaně opakuje „světlušek“. Počet písmen se shoduje. Nadepisuju nad znaky písmena a společně nad stejné ostatní znaky doplňujeme shodné znaky abecedy. A ono to dává smysl … Kryptolog, generál StB Lorenz, se v tuto chvíli na Slovensku asi mlátí smíchy, ale my nefalšovaně a radostně sdílíme naše primitivní vítězství. „NAPIŠ HESLO SVĚTLUŠEK NEBO VLČAT“. Za dalších 10 minut přichází SMS od Hanýska (který se už zřejmě dostal na signál) stejného znění. Odepisuju, že už jsme to vyluštili, ale v podvědomí zvažuju, zda bych si fakt neměl oprášit znalosti šifer na úrovni vlčat a světlušek : -(

V mezičase Mazánek v DBCB fouká baraky a pálavu + natahuje prodlužku na aquazorbing pro doprovodný program. Protože jsem Hanýskovi slíbil, že i při této části akce pomůžu, jsem za to Mazanovi vděčný. Ušetřil mi minimálně hodinu příprav.

Když mí dva pomocníci při zpáteční cestě příliš neexcelují v poznávání rostlin (uznávám, že mé poznámky  typu „papája obecná“ je mohly nepatrně zmást) ani ve zdolávání nízkých lan (jak to, že to nejde, když to zvládli benjamínci?), pomáhají mi připravit aquazorbing. To už se ale srocují první zájemci o tuto atrakci a já jsem plně vtažen do víru dění.

Aquazorbing jsem zajišťoval mnohokrát a tak vím, že základní rizika (vzduch a neovladatelnost) je nezbytné mít pod plnou kontrolou. Ale opět se potvrzuje, že žádné předpisy nejsou dokonalé. Divočejší Ondra v aqazorbingové kouli při svých nekoordinovaných skocích zřejmě trefil hodně přesně neprodyšný zip, kterým se koule hermeticky uzavírá a v nějakém nejslabším místě jej prošlápl, čímž umožnil vodě aby vnikla dovnitř. Přiznám se, že na jeho první volání „je tu voda!“ jsem nereagoval adekvátně, ale jeho následovný výraz očí mne blesku rychle přesvědčil, že nešprýmuje. Vlčata a světlušky u jistícího lana reagovali o vteřinu rychleji než jsem vydal povel a aquazorbingovou kouli začali přitahovat. Ve chvíli, kdy jsem na mělčině úplně rozepnul zip, byl Ondra po kolena ve vodě. Ufff. Ani zjištění, že je příbuzným našeho Denisa mne neuklidňuje, přesto že to leccos vysvětluje : -)       

Zkrátím to, ač by bylo ještě leccos vhodno zmínit. V mých elementárních manažerských schopnostech jsem dnes totálně pochybil : -(. S blížícím se koncem dnešního setkání, prosím zúčastněné, aby po té co zakotví s barakou nebo pálavou u břehu, odnesli loď i s pádlama a vestama k „šopě“ neboli „kolni“. Tam totiž standardně ukládáme naše vodácké vybavení. Vidím jak z hladiny i břehu naše lodě postupně mizí a tak se v pohodě oddávám svým povinnostem při zajišťování aquazorbingu. Protože je tato aktivita hodně exponovaná, pluje koule po hladině s naším Myšákem i po té, co už všichni odešli a v DBCB zůstáváme jen my dva. Když se mi daří Míšu z koule dostat a vše začínáme odnášet do „šopy“, začínám mít při třetí otočce pocit, že není vše tak, jak by mělo být. Při čtvrtém přinášení věcí do „kolně“ už vím, co to je – chybí tu 2 braky, 1 pálava, minimálně 6 pádel a vest … !!! Nejsou ani uvnitř kůlny ani před ní! Problém!!!  Je mi jasné, že se tyto objemné plavidla nemohly zničehonic vypařit a že bych měl začít hledat v nejbliším okolí. Během dvou minut jsem klidný i nsr.ný. Lodě objeveny – ale u vstupu do DBCB, což je cca  50 metrů od místa, kde jsem instruoval aby je odnesli. K tomu všechny pádla a vesty. Vzhledem k tomu, že lodě děcka odnášely ve čtyřech, přemýšlím, zda mám vůbec šanci je sám odnosit (s Myšákovou sílou šesti let vůbec nepočítám). Jako první mne napadá, zda bych neměl zavolat Raďochovi, Pípovi, Mirisovi nebo Hanýskovi s prosíkem aby mi přijeli pomoc. Během dvou vteřin panika opadává a podvědomě nabíhají dvě základní oddílové poučky: „Skaute pomoz si sám!“ a „Hledáš-li pomocnou ruku, najdeš ji na konci svého ramene.“ S odevzdáním instruuju Myšáka, aby odnášel vesty s pádlama. Sám pln víry zvedám více než čtyřmetrovou baraku a pokouším se ji odnést do „šopy“. Kupodivu to jde aniž bych lodí dřel o zem. Nevím, zda mi činí větší radost to, že lodě přepravím sám nebo to, že nemusím své kamarády zbytečně otravovat.   

Když je vše v „kolňi“ nevyfouknuté, aby oschlo, procházím rutinně kolem srubu – standardní návyk zda opouštím místo v lepším stavu než jsem přišel. Dělám náhodné kolečko ještě jednou a jsem hodně příjemně překvapen – papírky žádné. Samozřejmě nemohu vyloučit, že jsem něco přehlédl, ale už na první pohled vidím rozdíl mezi běžnými návštěvníky DBCB a dnešním osazenstvem. Nevím jak Denny či Dita, kteří dnes DBCB správcují, ale já ve srovnání s tím, co jsem po platících návštěvnících DBCB i několik hodin uklízel, dávám móóóc plusových bodů (neplatícím návštěvníkům) :- )    

Pro mne osobně byl dnešní den nenáročnou a příjemnou aktivitou při které jsem si zapamatoval přezdívky několika dalších šestkařských, vsetínských i hověžských osobností, setkal se s blízkými z roverských dob (kteří tu byli spolu se svými dětmi), mohl při nezištných aktivitách s radostí prohodit pár slov s lidmi stejné krevní skupiny a zažít několik veselých příhod, které mi zcela určitě prodloužily život minimálně do 106 let. Jen houšť a větší kapky : -)

Krátké (3:59) nesestříhané video z dnešní akce:

A taky pár fotek:

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *