24.2.2018 – Malá Fatra – jak jsem to vzdal

(Dazul) Nevím zda je to tím, že se snažíme každou zimní Malou Fatru trochu „vylepšit“ i když balancuji mezi jakousi rutinou a přiměřenou hranicí rizika, ale fakt je, že jsem letos po letech opět vyrazil sám. A sebekriticky uznávám, že moje hranice přijatelného rizika se proti době před čtvrtstoletím razantně snížila – to rád dokážu i tímhle povídáním. Už před lety to Jitmelka komentovala slovy „Dazule – stárneš“ – to jen na dokreslení :-)  Takže nechápu, proč nikdo nevyrazil se mnou :-)

Úplně prvně jsem Šútovský vodopád (38 m) viděl při cestě z tábora na Medvědí louce (v údolí u obce Podbiel) v červenci 1989. Oddíl i s vybavením tábora jsme vyslali autobusem naší tehdejší Tělovýchovné jednoty Slovan a s Bodiem jsme vyrazili na kolách. Ještě před tím, než jsme v Martině spolu závodili kdo sní nejvíc kopečků zmrzliny, inicioval Bodie zajížďku do Šútova a 4 km zrychleným přesunem k vodopádu – oba jsme tehdy měli relativně čerstvě za sebou dva roky vojny a tak nám to nečinilo problém. Vodopád mne doslova uchvátil. Fakt je, že od té doby jsem jej viděl ještě mnohokrát, ale zatím už nikdy v létě – vždy jen úplně nebo částečně zamrzlý. Se ŠESTKOU jsme prvně ve zdejších ledopádech lozili už v roce 2000. Mezitím jsem zde ale třeba trénoval na Pamir nebo zkoušel nechat lozit v ledu vsetínské rovery. 

Posledních patnáct let už v ledu nelozím – především proto, že jsem nenarazil na dostatečně zamrzlý vodopád :-( Ale přesto si jednou za pár let únorovou návštěvu Šútovského vodopádu neodpustím. 

Je odhadem mezi pěti a desíti stupni mínus – tedy žádná velká kosa. Jsem v pohybu a tak mi stačí dvě icebreakové trika a stará fleeska. Sněhu moc není – 10-15 cm a tak sněžnice z báglu zatím ani nesundávám. Možná je využiju nahoře pod hřebenem.  Ale Šútovský potok na užším řečišti je z velké části zamrzlý, kameny čnící z vody jsou oblepeny ledovým pláštěm, splávky jsou plné malých rampouchů a roztodivných bizardních tvarů. Krása.

Škoda, že sebou nemám foťák, dnes bych tady pořídil úžasné fotky malého ledového království. Mobil je lehký a mám jej s sebou všude, ale kvalitní fotku, která má „atmosféru“  se podaří pořídit málokdy i když vím, že je lepší mít „oko“ než foťák za desetitisíce.

U vodopádu se dlouho nezdržuju, dělám jen foto a mizím po stopě vyšlapané podél Šútovského potoka, za mnou brzy dorazí početná skupiny rodinných výletníků. Nevím, zda tudy ještě turistická značka vede, mapu s sebou už léta neberu, ale protože tu bývaly i řetězy a žebříky, minimálně tudy vést musela.

Tady už je koryto potoka zamrzlé téměř celé, takže není problém přecházet z jedné strany na druhou. Stopa končí u „skoku“ do skalního koryta, ze kterého „není cesty zpět“. Tedy zatím jsme to vždy skákali – dnes by byl ten 3-4 metrový skok s báglem na zádech do deseticentimetrové závěje poukázkou na zlomenou nohu nebo zimní koupel pod proraženým ledem.

Můžu se vrátit po stopě zpět a vyšlápnou nahoru k Mojžíšovým pramenům podél vodopádu, a nebo zkusit tenhle úsek nějak překonat. Svazuju šňůry na kterých normálně zavěšuju hamaku do jednoho provazu a spouštím na něm bágl na kraj zamrzlého koryta potoka. Sám ale budu muset dolů jinak, protože šňůru nemám za co přivázat tak, abych si ji mohl po slanění stáhnout dolů.

Po více než pěti minutách odhrnování sněhu na kraji skály, konečně nacházím bezpečný chyt pro slezení na skalnaté žebro, po kterém sestup do kaňonu bude asi nejsnadnější. Pokud sklouznu, nebudu mít nohy nad dopadem víc než dva metry, takže riziko snižuju na polovinu. Slézám pomalu, ale bez pádu :-)

Oprašuju bágl od sněhu a nasazuju jej na záda, abych jen po 15-20 metrech a dalších deseti minutách neúspěšných pokusů sundal. Dál korytem úzkého skalnatého kaňonu nemůžu, protože mi v tom zabraňuje nezamrzlá metrová tůň. Možná je místy i trochu hlubší. Skála po obou stranách je téměř kolmá a zčásti pokryta navátým sněhem. Pravý „břeh“ je ale místy méně kolmý a tak mi je jasné, že mám-li postoupit dál, jindy než tudy to asi nepůjde. Určitě jsme to několikrát taky lezli, ale zatím se tu nikdo nevykoupal a tak mi detaily překonávání tohoto úseku vymizely z paměti. A když jsem tudy šel sám, tak bylo dno vždy zamrzlé celé + několikanásobně více sněhu, takže nebylo třeba riskovat pád z traverzování nad potokem.

   

Nahoře, asi další metr a půl nad skalnatou římsou roste z pukliny jedlička. U kořene má si 7-8 cm, je tedy dostatečně silná, aby mne na chvíli podržela. Na jeden konec šňůry přivazuju složenou hůlku a pokouším se jí prohodit kolem kmene jehličnanu, který mne má zachránit. Daří se mi to asi až na šestý pokus – i když hůlka obletěla kmínek, zapříčila se asi půl metru pod jedlí. A nejde vytáhnout, respektive stáhnout zpátky.  Když se mi ale podaří dostat na římsku a chytit se kmene, můžu pak za sebou nahoru vytáhnout bágl. Šňůru tedy přivazuju k báglu a lezu. Pokud to tyčka neudrží, sklouznu po stěně maximálně 3-4metry dolů nejdřív na bágl a pak na sníh vedle ledové tůně. Hodně velká šance, že se nevykoupu.  

Největším rizikem paradoxně vyhodnocuju neexistenci signálu pro mobil – pokud bych se pochroumal, nedokážu o tom dát zprávu nikomu. Irča samozřejmě ví, kde jsem jel a i kudy půjdu, ví to i Pípa, který zvažoval, že vyrazí taky, ale ti by se po mně začali shánět až zítra.  Uvědomuju si, jak se mé podvědomí mění – před třiceti lety jsem o existenci mobilního telefonu nejspíš ani neměl tušení a neexistence signálu by mne nechávala lhostejným. Dnes to v mé konkrétní situaci cítím jako riziko.   

Hurá, tůňka je za mnou! S báglem na zádech jsem poslední tři metry po šikmé stěně s navátým sněhem přeběhl, spoléhaje na to, že ten okamžik dopadu a odrazu sníh na stěně vydrží. Vydržel. Jsi dobrý – chválím sám sebe, protože nikdo jiný mne tak dobře pochválit nedovede.

Kráčím zamrzlým korytek potoka výš a výš. Tady v tomto místě je kaňon nejužší a nejhlubší. Stěna nalevo je vyská kolem padesáti metrů, ta napravo asi deset. Po pár desítkách metrů se kaňon rozevírá nalevo a já vidím několik žlebospár, které se táhnou až nahoru. Támhleta vypadá, že je dostatečně nasněžená a dá se lézt i bez jištění. Nikdy jsem ji nezkoušel zdolat. Ale taky nepamatuju nikoho, kdo by ji v tomto období vylezl – asi se do toho nikomu nechtělo.

Škrábu se po čtyřech prudce nahoru. Sníh dovoluje dělat schůdky a poskytuje tak relativní jistotu před skluzopádem. Dolů se raději nedívám, hledím nahoru. Míjím půlmetrový kmen buku, habru nebo dubu (?), který tady padal z dvacetimetrového obzoru. Pro jistotu zastavuju a vnímám všemi smysly, zda nehrozí pád podobného kmene. Nedokážu explicitně popsat proč vyhodnocuju, že nic takového nehrozí, ale můj instinkt mne propouští k dalšímu výstupu. Docela se zadýchávám a když mobilem pořizuju video, přistihuju se, že mluvím úsporně a spíše tiše. Jsou situace, kdy netřeba mnoho hlasitých zlatoústých slov. Tohle mi stejně nikdo nevezme, protože to fakt nelze koupit.

Už jsem 2-3 metry pod vrcholovou hranou. Teď už si opravdu potřebuju spočnout. Daří se mi ve sněhu vydupad miniplošinku, která se jeví jako stabilní. Stejně se ale pořád držím aktuálně silnější levou rukou za kamenný výčnělek – pro jistotu. Kousek nad úrovní očí je ve skále jakási nora s půlmetrovým průměrem. Asi bych se do ní bez báglu dokázal vsoukat. Nikde kolem žádné zvířecí stopy ve sněhu ani exkrementy, ale amatérsky to tipuju nejspíš na vlčí skrýš. Pokouším se to nafotit.

Zkoumám posledních pár metrů, než se budu moc přehoupnout přes hranu. A teď to vidím! Ze zdola jsem to samozřejmě vidět nemohl – poslední 2-3 metry skalní stěny jsou pokryté tenkou vrstvou ledu :-( I kdybych měl sebou kladiva nebo ledovcové skoby, v tomhle terénu by mi to bylo prd platné. V několikamilimetrové vrstvě ledu bych ledovcové kladivo stejně nezasekl a skobu nezavrtal.  Už tomu rozumím, proč nikdo z mých kamarádů tuhle cestu nevylezl :-(

Na šňůře spouštím bágl pár metrů pod sebe a nalehko slézám náročný úsek bez něj. Nasazuju kletr na záda a pokorně sestupuju dolů hodně prudkým svahem – odhaduju jej na 60 stupňů.    

Nahoru po potoce to už nedám. Po řetězech, které tady před lety byly, není ani stopa a skalnatý převis by mne nahnal na kaskádový led, který by mne sice udržel, ale bez maček bych se na něm neudržel já. Takový sedmimetrový nekontrolovatelný tobogán zamrzlým vodopádem dolů by nemusel dopadnout dobře. Tady končím. Bez parťáka to zkoušet dál by fakt bylo brutální riziko. Otáčím to a pokračuju v sestupu na dno kaňonu.

Hledám zda by někudy přece jen nešlo vylézt nahoru a obejít kaňon po hřebínku, ale i když některé cesty vypadají nadějně, vždy nakonec pohledem narazím na úsek zledovatělé skály, kterou bych nezvládl. A tak pokorně kráčím korytem zpět po proudu Šútovského potoka.    

Rup – a pravá noha je uvězněna po kotník pod ledem. Rychle ji zpod ledu vytahuju, ale pocit vlhkosti mám. Naštěstí to není tak hrozné – přes botu se voda tak rychle nemohla dostat a návlek propustil přes límec boty jen tolik vody, abych to pocítil, ale nijak mne to neohrozilo. Když se budu pořád pohybovat, nic mi nehrozí. 

Horší je to s mojí pravou rukou – uvědomuju si, že malíček vůbec necítím, jak jej mám zmrzlý. Ostatní prsty se zdají být v pořádku, začínám pociťovat ten příjemně – nepříjemný zvláštní pocit, občas se měnící v bolest, kdy omrzlé prsty přicházejí do normálního stavu. Ale malíček nic. Jen mám pocit většího ohniska bolesti v jeho těsném okolí. Možná jsem si neměl tu dlahu před středeční operací sundávat (mám na něm přetržené vazy a budou mi je na plastice sešívat). Jenže na dlahu bych nedokázal nasadit rukavici, takže volba byla jasná.

Koketuju pořád s myšlenkou, že bych přece jen vylezl na hřeben přes Mojžíšovy prameně. Po úspěšném spuštění se po šňůře od mé milované jedličky dolů k tůňce jsem pořád ve stavu, kdy vím, že by to šlo a já mohl pokračovat směrem k chatě pod Chlebom.

Tůňka je zdárně překonána, teď už mi zbývá poslední překážka – vylézt „skok“ nahoru. Zkusím to i s báglem. No – lézt to dolů bylo o poznání snažší. V místě, kde se musím vyklonit mne bágl táhne nepříjemně od skály. Tak, už jsem našel solidní chyt nahoře na skalnaté hraně, teď už zbývá se tam jen přitáhnout. Držím se levou rukou a s báglem na hřbetě se mi nedaří přitáhnout ani na druhý pokus. Musím nějak dostat batoh nahoru a pak se mi to určitě podaří. Levou rukou se držím za chyt, pravou sundávám bágl a přidržuju jej pravou nohou. Prudkým nadhozem se jej pokouším dostat ten metr nahoru, ale sněžnice připevněné na batohu se zachycují o převěj a je iluzorní, že bych ji měl šanci prorazit. Popouštím bágl na úroveň pasu, přimačkávám pravým kolenem a levé koleno rvu do široké spáry tak, aby mne udrželo ve skále, když se bágl pokusím vyhodit nahoru oběma rukama. Cítím jak se mi zrychluje tep a vybavuje se mi scéna z ledovcové stěny na Pamiru, kdy podobný pokus skončil pádem do lana – těch cca 10 metrů než mne lano zachytilo je fakt nezapomenutelných. Ta stěna ale měla asi půl kilometru a tady bych padal jen 2 metry, uklidňuju se, ale moc to nepomáhá. Teď! Bágl je nahoře, ale nedrží tam, sklouzává. Ověřuju, že levé koleno ve spáře drží pevně a oběma rukama  tlačím bágl o dalších 30 cm dál, kde už samovolně drží.

A teď žádné lelkování, abych nechytl do nohou „folklór“, rychle nahoru. Přitahuju levou rukou tělo nad hranu a chyt pro pravou ruku ne a ne najít. Tady je jen zasněžená rovná plotna. Z popruhů báglu vyprošťuju jednu složenou hůlku a zabodávám ji jak nejhlouběji to jde. Levé koleno rychle ze spáry a přehazuju jej přes hranu, přechytávám oběma rukama za tyčku, tlačím ji pořád do sněhu a přitom se pomalu přitahuju, abych dostal těžiště svého těla nad hranu. Překuluju se a pár vteřin ležím na zádech vedle báglu. Pocit štěstí, úlevy, slasti. Ale rychle na nohy, bágl na záda a pokračuju zpátky k velkému vodopádu, než se tělo dostane do nekontrolovaného stavu třasu a zesláblosti, což se mi už párkrát podařilo. Jediná obrana je nepolevit a až po čase pozvolna zátěž snižovat než se člověk úplně zastaví. Funguje to i dnes.  

Navzdory tomu moje pravá ruka kolem malíčku generuje nepravidelné pálivé střely do ramene. Malíček pořád ještě necítím – začínám mít obavy zda jsem to dnes nepřehnal. Aby bylo co za tři dny na plastice operovat.  Už dvakrát jsem vzdal dokončení výstupu na Matternhorn a znám ten pocit nenaplněné výzvy, když člověk cítí ještě dost síly, ale okolnosti jsou příliš riskantní. Kupodivu mi netrvá moc dlouho, abych další pokračování dnešní akce definitivně „odpískal“. Nahlas vyslovuju jasné a zřetelné „dnes končím“ :-(

K autu to mám maximálně hodinku a půl. Uvědomuju si, že jsem, ještě nejedl. Vytahuju plastikový balíček „díleráček“ plný usušeného hovězího masa. Pája mi jej dal za nákup – je skvělé! Pepř a sůl jsou kombinovány v decentím „chlapském“ poměru. Až dorazím k autu, budu to muset pořádně zapít :-)  Všem doporučuju – lepší než zavedené Jerky :-)

A to je tak asi všechno, co by stálo za to k dnešní akci napsat :-)

 

————————————————————————————————————

Nesestříhané sedmiminutové video z předčasně ukončené akce:

A pár fotografiií:

x

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *