2.9.2018 – loučení s prázdninami pod plachtami

(Dazul) Loňská akce se mimořádně vydařila – děcka se dodnes chlubí jak samy ovládaly kosatku, hlavní plachtu i kormidlo. A tak je přirozené, že ji zkusíme zopakovat.

Ale klasik píše cosi o tom, že nelze znovu vstoupit do stejné vody :- ) Plánovanou změnou má být zkoušení kitesurfingu – byli jsme se jej učit s Irčou a Zdendášem před devíti lety na Rujaně. A před pár dny, při zakončení plavby po Drwęce, jsem při pohledu na nebe kosy Hel hustě poseté vrchlíky kite, dostal chuť to znovu zkusit. Půjčovné na jeden den stálo v přepočtu cca 9500 Kč, takže jsem si tu chuť nechal rychle zajít. Ale hned po příjezdu domů jsem projížděl na webech inzeráty a podařilo se mi narazit na jeden, který nabízel komplet (prkno, kite, trapéz, hrazdička, líš, ….) za 8000 Kč.

Vynechám drobnou dramatickou vsuvku a s úlevou konstatuju, že v pátek dopoledne mi do práce přepravní služba přiváží cca metr dvacet dlouhý kiteboard s vázáním, obalený strečkou, ale je vidět, že k němu přibalená leash, trapéz, ráhno, šňůry a v obalu od spacáku je zabalený vrchlík (padák). Ani to nebudu rozbalovat, rozdělám to až na přehradě. Pro jistotu s sebou stejně vezmu kompletní set kite, který používám v zimě na snowkite – v případě nouze půjde možná některé části použíti pro vodní variantu.

Předpověď počasí na windguru.cz není příznivá – ani nejpřesnější model WRF 3 km  nedává naději. Pípu chytly ještě na vodě záda, Martin má podezření na rýmu, Pegemu se v dešti plachtit moc nechce, … Vyrazíme tedy až v neděli, kdy svítá naděje na bez deštivý den i trochu větru do plachet. Protože pojedeme jen ve třech a později dorazí možná i Irča s dětma, nebudu nakládat střediskového vauriena „LaVor“, vezmeme jen Pegeho nově pořízeného staršího vauriena „Matyldu“

V pátek 18:15 mi přichází SMS: „Kámo, je mi to hrozně trapný, ale balila to ženská, nikdy to neviděla, já byl v práci a teď jsem byl ve sklepě a padák tam leží. Ta nána ti zabalila spacák trasspass a já ji říkal, že na tom je napsaný tribal. Totálně to popletla. Strašně sorry, v pondělí to pošlu.“  Tak to fakt nenamyslíš !!! Nemám ani sílu se pořádně naštvat, jen se odevzdaně a připitoměle usmívám. Tohle se fakt může stát jenom mně. Takže akce bude bez kitesurfingu :- (  

V neděli ráno konečně vyrážíme. První voj tvoří vůz Pegeho a Olinky + já. Táhneme velký vozík naložený jejich vaurionem, dřevěným stěžněm, ráhnem i třemi velkými kůly, které mají sloužit jako „trojnoha“ při vykládání a nakládání lodi. Jejich plachetnička je totiž o poznání těžší než naše středisková kocábka.

Těch více než 100 km na Slezskou Hartu jedeme (díky zastávkám na tankování atd.) tři hodiny. Ale není kam spěchat. Dle předpovědi bude lepší vítr kolem jedenácté, takže máme dostatek času na vyložení a nastrojení lodi.

Ještě než jsme vyjeli od nás z pasek, přešroubovali jsme na stěžni úchyt ráhna výš – do předvrtaných dírek. Při obratu nás tak ráhno nepraští do hlavy a nesejme z paluby. Jenomže teprve teď nám dochází proč bylo ráhno instalováno níž. Při vypínání hlavní plachty už nejde lano víc napnout a plachta je pořád prověšená! Jasně – když umístíme ráhno níž do původní polohy, dokážeme plachtu standardně vypnout. Ještě že má Pege s sebou aku vrtačku s tím správným bitem. Přešroubování je několikaminutová záležitost.     

Ve chvíli, kdy máme vše nastrojeno a zbývá už jen položit loď na vodu, ukazuje Oli významně a se zklamáním ve tváři na „špiona“ (větrnou korouhvičku – připevňuje se nahoru na stěžeň), kterého drží nepřehlédnuteně v ruce. Hmmmm. Tak jdem na to – částečně odstrojit a sundat stěžeň, připevnit špiona, nasadit stěžeň a nastrojit … Samozřejmě, že bych mohl ukázat jak se to dělá snadněji, rychleji a méně „předpisově“, ale na tyhle „finty“ je ještě čas :-)     

Vyplouváme! První je u kormidla Pege, pak Oli. Oběma to jde skvěle i když Pegemu přece jen trošinku lépe :-)

Plachtění je skvělé, opravovaný laminátový vaurien „Matylda“ si vede líp než jsem čekal. Už během prvních minut plavby odhalujeme, co bude vhodné na lodi opravit či předělat:  přidělat další (nebo posunout stávající) vazák na otěže kosatky, navrtat odtokové díry v zrcadle, předělat uchycení otěže hlavní plachty na zrcadle, namísto karabinek dát na ráhno kladky,  …  Přes kosmetické nedostatky plujeme po větru a stejně tak křižujeme proti větru, přesně tak, jak potřebujeme. 

Nejdříve křižujeme mezi tábořištěm ostravské Eskadry a přístavem v Leskovci – tady fouká ideální vítr. Ale postupně se posouváme podél severního břehu k úžině u Roudna. Ale do ní nevplouváme – zasekali bychom se „na dlouho“.

Pege absolvuje klasickou „zkoušku“ – pokouší se obeplout jediný stálý ostrov na Slezské Hartě. Ne že by to bylo nějak obtížné, ale buďme upřímní, ne každému se to vždy podaří. Většinou jej zradí vítr. Pokud nemá kormidelník ten správný cit a intuici, zpravidla „zvadne“ aniž by se mu ostrov obeplout podařilo. Musím konstatovat, že Pege je buďto dítko štěstěny a nebo má fakt ty správné buňky – takhle se mi prvně ostrov obeplout fakt nepodařilo. 

Míříme o zátoky s křížem – u polního letiště. Přistáváme na oběd. Než stačím rozříznout BDP (bojovou dávku potravin – vojenský balíček se stravou na jeden den), zvoní mi mobil. Volá Irča, že už je s dětma na místě, kde jsme spouštěli loď na vodu. Irča s dětmi tvoří druhý voj naší dnešní výpravy. Až se potkáme, vezmeme děti na palubu a budeme plachtit s nimi.       

Oběd neprotahujeme a vyrážíme zpět k místu vyplutí. Kormidlo nyní připadá na mne. Usedám na záď, přitahuju hlavní plachtu, dávám pokyn k nastavení kosatky a vyrážíme na jihovýchod. Vlnky začínají být takové expresivnější a severská mlha evokuje plavbu kolem norských břehů :-)

Užívám si svištění větru v horní části plachet, nárazů vln na trup lodi, šplouchání přes vlnolam i Pegeho záda (sedí zkušeně na přídi). Na sebenepatrnější změnu polohy kormidla reaguje vaurien jak při vrcholném vzrušení. Plachty jsou přesně v té poloze, kdy neplácají, nejsou vypnuté, ale slyšitelně vibrují a přenášejí to chvění na stěžeň a celou palubu. Souzníme, jsme jedna nedělitelná část. Dokážeme plout zběsile a kdekoliv : -)

Blížíme se k ohybu u tábořiště Eskadry – vyhlížím, zda už je vidět Irču a děti. Viditelnost není úplně ideální. Pořád nic. Ještě dva obraty a už se musíme dostat na osu „pláž – pláž – cesta“. Možná, že šli někde do závětří nebo zpátky k autu. Ale ne – vidím je! Máváme na sebe a vzdálenost mezi námi se zmenšuje.

Uznávám, že deska není úplně ideální počasí na plachtění s dětmi. Budou srovnávat s loňskem, kdy bylo ideální počasí. Mám trochu strach, bych jim to neznechutil. Jediné vhodné řešení je „krátce, intenzivně a na dohled maminky“. Jo, to je ta správná varianta!

Máme jen dvě vesty, takže Nik a Kája. Nejstarší z nich Míša, popluje bez vesty. Pege jako by tušil riziko o kterém přemýšlím, nastupuje zpátky na palubu (své) lodi s tím, že raději popluje se mnou, kdyby byl problém. Irča s Oli kráčí na dohled dětí po břehu. 

Vítr je příhodný a stálý proto jde ke kormidlu Myšák a pak i Nik. Kája slíbila mamince, že chce plout a nebude brečet – svůj slib zatím pořád drží. Ke kormidlu nechce a statečně se opírá o bok paluby, hledíc neustále na Irču, která je na břehu zabraná do rozhovoru s Olinkou. S Káji se stává správná „mořská vlčice“.

Přistáváme „u závory“ na asfaltové cestě, která končí na dně přehrady. Tady se ideálně pouští loď na vodu a stejně tak se z vody zvedá na přepravní vozík. Zdá se, že už jsme dnes všichni naplachtění do sytosti. 

Klíčová část dnešního zkoušení je ale pořád ještě před námi – test jak se chová loď při položení na bok. Mně osobně se podařilo střediskového vauriena „LaVor“ položit jen jednou a překvapilo mne, jak snadno šel zvednout a pak pokračovat v plavbě. Nejobtížnější bylo skasat ve vodě plachty a chytnou plovoucí lodní pytel, stoupnutí na kýl a zvednutí lodí bylo pak dílem okamžiku.

Pege velí před pokusem sundat kosatku i hlavní plachtu, takže pokus nebude 100% simulující reálnou situaci, ale i tak bude mít nepochybně svojí váhu.    

Převrátit vauriona není opravdu až tak jednoduché, naivka Pege to zkouší z vody. Ale když se ví jak na to, je to rychlá záležitost – je potřeba si stoupnou ke stěžni, uchopit jej co nejvýš a vrhnout se s ním na bok : -)

Rozdíl mezi naším „LaVorem“ a Pegeho „Matyldou“ je evidentní až nyní. Zatímco náš vaurien po zvednutí má na palubě cca 10 cm vody, díky vzduchovým komorám na bocích, „Matylda“ se potápí do půli trupu – kýlový otvor je pod vodou. To díky absenci bočních vzduchových komor. Pege odstranil jejich původní náhražku ve formě pochybných polystyrénových plováků a nahradil ji plastovými sudy. Ale dva sudy nestačí. Při dalším pokusu přidává další dva sudy připevněné blíž k přídi. Je to o poznání lepší. Ale upřímně – pořád to není ono. Zdá se, že přes zimu má Pege o čem přemýšlet.

Každopádně – aby nedošlo k povrchní mýlce – Pege a Oli udělali dobrý kup! Tipuju, že příští prázdniny při srovnávacím testu obou vaurienů na tom budou srovnatelně : -)

 

Sestříhaní video (6 minut):

Nesestříhaní video (20 minut):

Pár fotografií:

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *