by
on
under
Permalink

13.8.2022 – Svatba Káji a Vítka

(Dazul) Že patří svatba k velkým dnům v životě člověka, je známo. Obzvláště ta vlastní :- ) A pokud se jedná o svatbu vůdkyně oddílu, je to nepominutelný den i v životě ŠESTKY.

Protože pozvánu na obřad do kaple i na svatební veselí obdrželo docela dost lidí z našeho společenství, bylo jasné, že bychom se měli nějak zapojit, aby na tento den měli Kája s Vítkem jen ty nejlepší vzpomínky.

Po počátečním tápání a chaosu se iniciativy chopila Klíště, která pár dnů před svatbou dala několika aktivitám, které jsme si připravili, rámec a řád. Komunikovala s Kájou asi nejvíc, navíc byla pozvána i k svatebnímu obědu, proto měla relativně dobrý přehled o tom, co se chystá, zda si někdo z hostů také něco nepřipravuje, dokázala odhadnout, kdy bude nejvhodnější do svatebního programu novomanželům vstoupit. Bylo milé, že se do příprav aktivit za ŠESTKU zapojili téměř všichni pozvaní. A nejen do taškařic, ale i do samotné přípravy svatby. Samozřejmě, že největší tíha byla na Káji a Vítkovi, ale každého, kdo se nějak zapojil, těšilo, že může svou troškou či větší troškou opravdu pomoc.

V kapli ve Starém Zubří jsem byl prvně a její umístění i samotná stavba na mne udělalo velmi dobrý dojem. Až na pár jedinců se nám podařilo sejít v avizovaný čas, dostatečně dlouho před příjezdem ženicha i nevěsty, a za kaplí si pod taktovkou Raďocha vyzkoušet speciální písničku pro Káju a Vítka, kterou brašule opatřil hudbou i textem. Každý dostal svůj papír s vytištěnými slovy (noty nezná ani autor, takže to bylo bez nich) a písničku jsme asi 3x sjeli. Profíci z nás sice nebudou, ale tak nějak jsme doufali, že to večer (to už budeme zpívat vlastně po čtvrté) vyzní lépe.   

Obřad samotný byl velmi hezký, včetně čtení nevěsty i ženicha, manželského slibu, živé hudby i zpěvu. Při vycházení z kaple sice Tomáš prohlásil něco o tom, že u nás evangelíků bychom za tu dobu stihli svatby dvě, ale to nic nemění na výše uvedeném : -)

Při vycházení novomanželů z kaple jsme vytvořili špalír, kterým šťastný pár za potlesku všech prošel.

Po společném focení před kaplí si většina z nás sundala skautský kroj (jak v pokynech Klíště uvedla) a oblékla společenský šat. Já si dal tričko, protože jsme vyrazili s dětma do Rožnova na oběd, a pak teprve na Santov. To nám taky do 15:00 tak akorát vyšlo.
Na obědě jsme seděli tři rodiny z ŠESTKY – Hanny s Natkou a Večou, Kikina s Danem, Toníkem a Mařenkou + naše squadra. Dal jsem si pečená žebra, a nebylo to k vůli tomu, že svatba je vegetariánská. V jídelníčku tu mají jen jídla s nějakým masem. Nadlábl jsem se vrchovatě, a tak halušky, které děti nedojedly jsem do sebe dostával pomalu násilím. Ale tak to má být – na svatbu se má přijít dobře najezený : -)

Na Santově jsem se převlékl. Ve společenském si vždycky připadám jako klaun a fakt se v takových šatech necítím dobře. Skautský kroj je sice taky slavnostním oděvem, ale snad k vůli jeho střihu, se v něm, i při mé „postavě do jazzu“, jako komická figurka necítím. Ale tady na svatbě se civilní slavnostní odění očekávalo, takže pocit, nepocit – rychle na sebe košili a kravatu v barvě slunečnice, jak bylo na pozvánce naznačeno.

Před hospodou už vyhrávala cimbálovka a my čekali až se novomanželé dofotí, abychom mohli do programu vstoupit drobnůstkama, které jsme si jako ŠESTKA připravili – zatloukání hřebíků, balení báglů, tombola, scénka, společná píseň, …

Postupně jsme se mezi ostatní hosty integrovali a dokonce si na pár písniček improvizovaně s kytarama zahráli s cimbálovkou a pochytili nějaké nové sloky písničky „Farářu, farářu, gatě sa ti pářů …“ : -)

Tady je k nahlédnutí SVATEBNÍ ŠESTÁK, který jsme předali novomanželům na konci scénky, kde excelovala družina ŽAB, kterou kdysi Kája vedla (kliknutím na titulní stranu si jej můžeš otevřít):
 

Na místo po címbálovce se nastěhovala DJ-ka a pouštěla hity k tanci. Ale to jsme se s Radkem měli přesunout k hořícímu ohništi, abychom tam hráli na kytary. Je potřeba objektivně přiznat, že DJ-ka a její produkce byla výrazně hlasitější, máme tedy ještě co trénovat, abychom ji překonali : -)

Když se s kytarou přidal i Tom od Dity, a spustil cosi od Johnnyho Cashe (tedy hodně mimo žánr, který normálně hraje) nevěděl jsem jaké akordy či tóny drnkám, ale měl jsem pocit, že to nějak ladí, do sebe zapadá a funguje. Prostě takový kytarový orgasmus. Těžko říct, zda to tak vnímali i ostatní, ale vzhledem k tomu, že byli také ovínění, opivení, orumení či oslivení, od ohně neprchali, a při některých písních se leckdo z nich i pohyboval či podupával do rytmu, nemuselo to být tak úplně mimo. Ale je asi dobře, že to nikdo nenatáčel : -)

Odvoz byl zajištěn do 3:00, ale kolik je asi tak hodin jsme se podívali až v 3:26, takže jsme nic nehrotili, dohráli další písně a když jsme od ohně odcházeli, byli jsme poslední. Že ti mladí už nic nevydrží, není tak úplně pravda, protože když jsme hledali obal k mé kytaře, narazili jsme na jednoho z mladších svatebních hostů v trenýrkách u venkovního baru. A evidentně mu to ještě pálilo, protože, ukazujíc na mne, zřeteně prohlásil: „Tebe pozoruju delší dobu. Na začátku jsi měl 0,2 a teď máš pořád 0,2. Jak to děláš?“. Zahuhlal jsem něco o tom, že zásadně nemixuju a piju jenom krev boží a sáhl jsem v lednici po láhvi povedeného Veltlínu, abychom měli s brašulem na cestu.

Mezitím jsme ještě s Vítkovým bráchou nalezli můj obal, který na svou kytaru dala Markéta. Nechala ji naštěstí jen 400 metrů od hospody, takže jsem dokázal obaly vyměnit a vrátit se k opuštěnému brašulemu, který tam začal natahovat moldánky. Ale díky létům v oddíle, vím jak na něho, a tak jsem ho rychle utišil. Abych rovnou popřel všechny případné pomluvy, místopřežně prohlašuju, že nezabečal do doby než jsem ho dopravil dom. 

S kytarama na zádech a otevřenou láhví Veltlínu jsme se s Raďochem vydali pěšky po asfaltové cestě ze Santova směr Kateřinice. Dohodli jsme se, že dneska nebudeme využívat žádné zkratky, prože nemáme čelovku atd. Měli jsme si co povídat a vína zvolna ubývalo. Na úrovni přehrady jsme láhev dopili. A brašule překvapil svou prozíravostí – ze svého báglíku obratem vytáhl ještě jednu láhev! Záhadu jak ji otevřeme (v kostelových gaťách nůž nenosím) vyřešil po svém. Se slovy „svaťba je dostatečně slavnostní chvíle, provedeme sabráž“ urazil přesně mířeným švihem hrdlo láhve, zřejmě o kovové svodidlo. Je to profík, protože ve víně nebyl ani střípek a tak jsme dál chutnali, teď už z netradičně otevřené flašky.

Protože můj mobil byl už před půlnocí mrtvý, tipuji, že tak po 5:30 (světlo už určitě bylo) vytočil brašule moji ženu Irču, která mu to kupodivu zvedla, a se slovy: „Prosímťa, nenapadá ťa, kdo by pro nás mohl přijet …?“ ji se šarmem jemu vlastním dokázal přimět, aby nás chvíli po šesté vykládala doma na pasekách. „Ale spíte spolu!“ prohlásila. A tak, jako v dobách, kdy jsme společně vedli tábory, jsme usnuli vedle sebe.

Budíček od našich dětí dostáváme před obědem. Po 14:00 už jsme na čtyřkolce u Mirisa s Dankou a 14:50 vykládám Raďocha doslova a do písmene před jejich dveřma. To jsme mezitím stačili seriózně vyhodnotit, že se akce Káji a Vítkovi hodně dobře povedla.

———————————-

 

Písnička pro Káju a Vítka (3:28 min):

 

Sestříhané video (14 minut):

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *