10.-12.6.2022 – Vandr údolím Oslavy

(Předmluva Pad) Když jsem Kubovi připomínal, že slíbil Dazulovi napsat povídání o víkendu na Oslavě, začal se vymlouvat, že když řekl „jo“, že nevěděl o co jde, že to nedokáže. Jako otec tří děti vím, že musím být trpělivý, ale hlavně trvat na tom, že slib daný kamarádovi je potřeba splnit. Když Kuba viděl, že se z toho nevyvleče, tak začal alespoň licitovat, že pokud Irča pošle ještě pár sklenic těch výborných sušených jahod, že výměnou za to ten zápis udělá. Na druhou stranu, když si představím, že by mě v 11letech požádal někdo o zápis, který na internetu budou číst další lidé, asi by mě to taky vylekalo. První deník jsem si začal psát až ve 13letech. Navíc za mého mládí  na začátku 80let 20.století vůbec nebyly takové lákadla jako mají současné děti (chytré telefony, počítačové hry a televizní programy byly je dva – první a druhý. )

(Kuba) Brácha Franta nejprve nadšeně souhlasil, že pojede na oslavu s námi, ale když zjistil, že to není oslava, ale Oslava, tak si to rozmyslel a zůstal doma.

Moje očekávání bylo, že na Oslavě bude hodně komárů, ale to se naštěstí nepotvrdilo, ale zato tam bylo spoustu klíšťat, dohromady jsem jich měl na sobě postupně dvanáct.

Poté, co jsme přijeli vlakem do Náměště nad Oslavou, dostal taťka dobrý nápad, že půjdeme na zmrzku. Nabídka zmrzliny byla parádní. Kromě samotné zmrzliny si člověk mohl vybrat posypku jako kitKat, mars či oreo. Dal jsem si černý rybíz s kitKatem.

Pak jsme vyrazili k Oslavě, já s Míšou jako první a Nick s Dazulem jako poslední.

Cestou nás překvapil malý koloušek ležící na stezce, čekající na maminku. Vyfotili jsem si ho, ale ani jsem se ho nedotkl.

Pajtáš nám dal přírodní hádanku. Do ruky nám dal věc, kterou našel na cestě a každý hádal, co to je. Byl to malý kaštan, což uhodla jen Kája.

Když jsem se potom zeptal taťky Pada jestli jdeme správně, že už dlouho neviděl červenou značku, tak jsme zjistili jdeme špatně. Dazul navrhl, že bychom to mohli střihnou po drátech vysokého napětí. Nejprve jsme šli kolem pásu včelích úlů, kde Miša dostal žihadlo do krku. Podle toho, jak křičel, tak to muselo pěkně bolet. Když jsme se prodírali přes kopřivy, tak pro změnu křičel Nick. Vysvobození pro nás bylo, když jsem se mohl vykoupat v řece.

Cesta s velkými batohy byla neobvykle náročná, když jsme museli lézt po šutrech, a nakonec jsme skončili na kraji řeky, na kládě, která nikam nevedla. Museli jsme brodit na druhou stranu řeky. Pajtáš šel na výzvědy a o 100 metrů dál po proudu u řeky našel hezké tábořiště.

Postavili jsme stany a hamaky a šli se vykoupat do tůňky, kterou prohloubil Pajtáš.

Zatímco se mě a Míšovi nepodařilo rozdělat oheň, tak zkušený táborník Pajtáš to zvládl hladce. Na ohni jsme si opekli špekáčky, které jsme vzali z Brna pro všechny děti.

Večer jsem nemohl usnout a ráno mě byla zima, ale stejně jsem se šel vykoupat do řeky.

Dazulovi docházela pitná voda, a tak vytáhl nový filtr a filtroval přes něj vodu z řeky.

Po koupání jsme se zabalili a šli kolem totemů, směr hrad Lamberk. Museli jsme se k němu přebrodit přes řeku a vyškrábat na kopec. Tam Nick náhodou našel plastovou krabičku s keškou. Ze zříceniny Lamberk byly nádherné výhledy na řeku a okolní lesy. Je také pravděpodobné, že na tomto hradě kdysi bydlel mladý Jan Žižka z Trocnova.

Z hradu jsme šli cestou nahoru, potom dolů, potom nahoru, kde jsme se zastavili na další hezké vyhlídce. Pak jsme sešli k řece, do které jsem si u mostu naposledy namočil nohy.

Poslední úsek naší cesty se jmenoval Údolí strašné žízně. Myslím si, že tomu tak trampové říkají proto, že tam není žádná hospody, kde by si mohli loknout piva. Nám to ale nevadilo, protože tam byla studánka, kde jsme se osvěžili a nabrali vodu do lahví. Cestou jsme potkali pána, který tam budoval pomníček šesti Angličanům, kteří se tam v rámci cvičení NATO zřítili s helikoptérou a všichni přitom zemřeli. Pak už jen stačilo dojít k mostu, kde nás se svým autem čekal hodná mladá paní – Klíště z Třebíče – kamarádka Dazula. Ta nás na dvakrát odvezla zpátky na nádraží v Náměšti nad Oslavou. Před odjezdem vlaku jsme stihli ještě parádní zmrzlinu. Tentokrát jsem si dal jahodový milkshake.

Po příjezdu do Brna jsme šli na oběd do KFC naproti hlavnímu vlakovém nádraží.

Valaši ještě přijeli k nám domů do Komína a já vzal děti na dopravní hřiště. Nick si tam odřel loket a Míša mu to odborně ošetřil.

Výprava se mi moc líbila, i když jsem byl docela unavený. S Dazulem se na výpravě nikdy nenudíš a rád s ním pojedu zase. Pajtášovi děkuji moc za hezké čestné uznání statečného zdolání cest a vodních toků při vandru kolem Oslavy. Pajtášu, jsem dobrý táborník!

Míšo, a hlavně Kájo a Nicku. jste dobří, že jste to zdolali bez úhony!

(Dazul) Pozváni Padem, jsme vyrazili na dlouho očekávaný vandr legendárním údolím, plným trampských campů, obtížně přístupných sroubků a romantických zákoutí – skalnatým údolím, kde protéká řeka Oslava. 

Těšil jsem se na tuhle akci moc – jednak na místo, kde jsem byl je jednou (někdy v roce 1988 či 1989 ?) a prohlížel si ty skály z místa zadáka na Letmanu (uzavřená laminátová double kanoe). I když jsem ve svém cancáku nedohledal k téhle jednodenní vodácké akci žádné fotky ani písemné poznámky a už si nepamatuji, zda či kolikrát jsme se cvakli, bezpečně vím, že jsem si říkal, jak by bylo skvělé sem vyrazit na vandr pěšky. Teď se mi to konečně plní : -) A taky jsem se hodně těšil na společnost, se kterou tuhle potulku podniknu – s našimi dětmi – Nikem, Kájou a Myšákem + starým bardem Pajtášem, Padem a jeho klukama.

Z domu vyjíždíme v 18:00, poté, co jsem se vrátil s téměř devítihodinové zavážky zboží do Čech. Jen měním velkou dodávku za osobák, nakládám bágly, děcka a vyrážíme na Vsetín pro Pajtáša. Tento týden to je naše druhá společná cesta autem. Ve středu jsme spolu trávili ve voze více než 10 hodin.

Míříme k Padovi do Brna, kde přespíme a ráno vyrazíme společně vlakem do Náměšti nad Oslavou. Počasí je příjemné a vše nasvědčuje tomu, že takové bude po celý víkend. Ale jsem ve střehu, protože si Pajtáš nevzal pláštěnku ani pončo!

Večer s Bětkou, Padem a Pajtášem, spolu s dvěma láhvemi dobrého vína, se nese v duchu příjemného povídání, vzpomínek a inspirujících postřehů. Děti, unavené stavením lega, bez protestu usínají ve svých spacácích na koberci v obýváku.

Sobotní snídani připravuje Pad skutečně rozmanitou, bohatou, chutnou a výživnou. Inspirace z hotelových snídaní na doktorských kongresech se nezapře. Dokázal bych si na takové ranní papání rychle zvyknout. Uvidím, jak se vycajchnuje s nedělní snídaní někde na břehu Oslavy : -)

Pro naše děti, které bydlí na samotě je už cesta na tramvaj zážitkem. A co teprve cesta vlakem! Sedáme do posledního vagónu a během krátkého průzkumu děcka zjišťují, že tam je místo, kde se dá i tančit. Musím uznat, že prostor, kde se jinak zavěšují jízdní kola, je bez nich k tančení za jízdy, jako stvořený. Hodinová jízda tedy není rozhodně žádná nuda.

V Náměšti zahajujeme naši potulku velkou zmrzlinou, a je to od Pada fakt dobrý nápad. Tempo přesunu, vzhledem k věku dětí – Nik a Kája jsou prvňáčci – nebude příliš svižné, a je vhodné jej prokládat řadou drobných pozitivních zastavení : -)

Velkým zážitkem je, když na úzké pěšině narážíme na opuštěného kolouška, který jen leží a čeká, až si pro něj jeho maminka (správně je laň, ne jelenice) přijde. Děcka ví, že se jej nemají dotýkat a zdržovat se vedle něho, aby minimalizovaly riziko, že jej jeho maminka nepřijme zpátky. Všichni kolouška litují, ale statečně pokračujeme dále, protože svojí přítomností můžeme kolouškovy vyhlídky jen zhoršit.

Ještě před sestupem do údolí k Oslavě máme první ztrátu – Myšáka píchla zezadu do krku včela a jeho smrtelný řev je slyšet v okruhu několika kilometrů. První pomoc je k dispozici okamžitě – nabízí se Padova cibule nebo Pajtášova mastička. Odborného zákroku se neujímá přítomný lékař, ale zkušený šaman a mastičkář. Po minutě řev utichá a za stálého masírování šíje se zklidňuje i Myšákův dech. V toto chvíli to na existus nevypadá, a tak pokračujeme dál v plném počtu.

Les je taky na první pohled úplně jiný než u nás na valašských kopcách. Děcka si všímají pokroucených borovic, množství dubů, padlých kmenů i trávy v řídkém porostu. Postupujeme zvolna a na otázku „Kdy už budeme u té vody?“ odpovídám už jen každou druhou minutu.    

Kaňon, kterým Oslava protéká, je porostlý smíšeným lesem. Strmé svahy, skaliska a řeka s vyčnívajícími balvany dokonale přenáší v čase a navozuje iluzi kousku krajiny kdesi kolem zlatonosného Yukonu. Však prý taky „Za časů, kdy trempové na Sázavě ještě šetřili na svůj první společný kotlík, už podél kaňonu řeky Oslavy stálo na tucet trampských osad.“

Zastávku na oběd si děláme až dole u řeky, poté, co podél plotu přecházíme takový ten „táborový areál“, kterému jsme v oddíle nikdy neřekli jinak než „velkovýkrmna“ – chatky, zděná táborová kuchyně a jídelna, bazén, hřiště, vlastní čistička, … kapacita minimálně 100 „táborníků“. V dostatečném odstupu od areálu shazujeme bágly a jdeme se svlažit.

Na tuhle potulku jsem vzal 3 balíčky BDP (bojová dávka potravin AČR) – a tak z toho prvního ohřívám konzervu s gulášem a druhou s vepřovým masem, mrkví a bramborem. Obojí je chutné, dostatečně výživné a nezůstávají žádné zbytky. Do pitné vody, kterou s sebou nese v báglu Myšák, sypeme obsah pytlíku „instantní ovocný nápoj“, dobře promícháváme a vychutnáváme si tu dobrotu.

Je skvělé, že i když je dneska docela horko, vede stezka z větší části ve stínu listnatých stromů, a tak se sice trošku potíme, ale dobře víme, že na přímém slunci by z nás pot doslova tekl. Bágly máme netěžké, protože netaháme zbytečnosti. Když se doma děcka balily, kladl jsem jim na srdce, aby zvažovaly co budou skutečně potřebovat, protože si vše ponesou na svých zádech. A tak máme třeba jen jednu zubní pastu dohromady : -) Ale Kája s Nikem mají nabalen v podstatě jen svůj spacák, samonafukovací karimatku, hamaku, pláštěnku, lžičku, věci na převlečení. Myšák, který je už čtvrťák, si k tomu přibalil i pet flašku s pitnou vodou a jeden balíček BDP.

Ač táhneme kolem řeky, paradoxně tu je minimum příležitostí nabrat pitnou vodu. Naštěstí s sebou tahám filtr na vodu, který mi před časem daroval prvorozený Pája. Dnes filtr možná prvně využiju.

Stezka po které kráčíme je na mapy.cz označena upozorněním „jen pro zdatné turisty, za špatných podmínek neprůchodné!“  Děcka to ale zvládají velmi dobře. Extrémnější úseky s řetězy překonávají bez báglů a ještě je někdo z nás dospěláků jistí zespodu i shora. Předpokládám, že už se těší, jak budou v pondělí ve třídě povídat o tom, jak šplhali po skále a pod nimi hučela řeka. Ale je spravedlivé přiznat, že i pro nás, kteří jsme už leccos slezli, jsou tyto úseky zážitkem. 

Když jako předvoj s Pajtášem přecházíme po padlém smrku podél skalnaté stěny (samozřejmě na skálu nelze dosáhnout, abychom se o ni opřeli) na jeho konec, čeká nás skála, kde chybí řetězy či jakýkoliv bezpečný chyt, aby tenhle úsek mohly překonat i děcka. Zatímco to Pajtáš zkouší bez báglu, aby zjistil, jak vypadá cesta za tímhle nejextrémnějším úsekem, vytahuji ze svého báglu lano „commandos“. Normálně to je pohoda, ale vytahuj jej, když stojíš na padlém kmenu a pod tebou protéká živější Oslava. Ale rovnováhu dokážu udržet a vypadá to, že se mi to podaří. Na laně vytáhneme na skálu bágly a pak i děcka. Když mám lano v ruce a bágl zase na zádech, volá na mne Pajtáš, že dál stezka nepokračuje a budeme se muset vrátit.

Zdoláváme padlý kmen nazpět a na nejbližším vhodném místě přebrodíme řeku na druhý břeh, kde by podle mapy měla být nějaká cestička. Pajtáš konečně využívá své trekové hole a bez bot s nimi zkusmo, velmi rozvážně a opatrně vodní tok přechází. My ostatní jej s napětím sledujeme a také se na přechod připravujeme. Boty sundáváme sice všichni, ale botoponožky Skinners si obouvám pouze já, protože jsem si je nezapomněl přibalit. Před léty je nakoupila Irča pro celou naši rodinu a já je měl snad jen 2x. Ale na kamenité dno Oslavy je využiju! Jde se s nimi skvěle a mohu postupovat rychleji než všichni ostatní bez bot : -)

Pár set metrů po proudu, na místě, kde je ohniště, shazujeme bágly a připravujeme si spaní. Já pro sebe a naše děcka vážu mezi stromy hamaky, Pajtáš a Pad staví stany. Taky se jdeme důkladně okoupat, pak kluci připravují dřevo na oheň. Jeden uschlý strom stojící kousek od několika vývratů, nepůsobí příliš bezpečně. Kdyby se v noci vyvrátil či zlomil, musí zákonitě trefit některý se stanů nebo hamak. A tak vyhazuji do rosochy pomocí kamene lano, vážu smyčku a Myšák, Kuba a Nik mají za úkol skrze „kladku“ přes vedlejší stromy tahat, aby suška padla kontrolovaně na místo, kde nic nestojí. Nejmenší sekera Fiskars, kterou s sebou tahám v báglu se nyní hodí. Žuch! Odvazuji a smotávám lano, můžeme spát večer bez obav. 

Dneska jsme ušli snad jen 8 km. Většinou náročným terénem, to je fakt. Ale protože nás zítra čeká těch kiláků snad 17, nejsem úplně v klidu, protože asi tak polovina má vést po asfaltce. Ale k vlaku se jinak nesdostaneme, nechceme-li se vracet. Díky skutečně pomalému tempu, které určovali naši nejmenší, mne bolí nohy jako bychom dnes šli aspoň třikrát tolik.

Děcka si na tábořišti hrají a já se jdu projít nahoru ke zřícenině Sedleckého hradu. Stojí tu tři kříže. „Ty byly postaveny jako smírná oběť tragické události, která se odehrála za doby posledního majitele Sedleckého hradu. Ten se podle dochované legendy rozhodl nerozvážně schovat svoji ženu a dvě dcery před svým odjezdem na neznámém místě. Na cestě se však nečekaně zdržel a po svém návratu je našel všechny mrtvé.“

Nahoře je signál a tak volám domů, kde se právě griluje a sedí u vínka (kromě „našich“ Ukrajinců a sousedů dorazil i Murza s rodinou). Posílám zprávu Klíštěti, která projevila zájem se potkat, kde nocujeme a kam zítra pošlapeme. Vzhledem k dálavě, která děcka čeká, nabízí, že by nás na nádraží dovezla. Je to od ní milé, a tak s radostí nabídku přijímám. Jako místo a čas srazu píšu: „12:00 u mostu Skřipina?“ Signál je zde nějaký nestabilní, nevím zda je zpráva doručena či ne. A tak zkouším volat a než se hovor přeruší, chápu, že s „odvozem“ můžeme počítat.

Přes řeku od našeho dnešního tábořiště je pod skálou schovaný malý trampský sroubek. Dá se k němu dostat patrně jen stezkou přes obtížně přístupnou skálu, kterou Pajtáš vyhodnotil, že nikam nevede – to ale neměl o existenci tohoto srubu ani ponětí. Ale dá se k němu dostat i přes vodu, když se dobře volí trasa, je tu vody maximálně nad kolena. Samozřejmě, že se musím na chajdu i její bezprostřední okolí podívat, a tak po koupeli nahatý brodím na druhou stanu. Pozorovat z druhého břehu toho naháče jak šmejdí na plácku pod skalou, muselo být docela zábavné : -) Místo nevypadá příliš často navštěvované, ale bytelný zámek na dveřích nevypadá zrezivěle. Kolem je pořádek, díky nepřístupnosti tu nejsou žádné odpadky. Uvědomuji si, že jsem za celý den nenarazil na pohozený papírek či plechovku, což v našich krajích tak úplně normální není. Představuju si, jak sem na stavbu své chaty trampové dopravovali materiál a jak dlouho to asi stavěli.    

Večer sedíme u ohně, zatímco děti už spí. Ta vůně, zvuky i celková atmosféra mne pořád ještě neomrzela a nezevšedněla mi. Nabíjí mne to a dělá dobře na duši. Jsem šťastný a vděčná za to, že stále ještě můžu takovéto akce podnikat.

V noci vylézám z hamaky k plačící Káji. Když mi říká, že jí je zima, vytahuju jí její karimatku, nafukuju jí, přenáším Káju z hamaky na zem a uléhám vedle ní. Teď už bude od země izolovaná lépe než na hamace. Do rána je klid.

Ranní koupel vyprovokoval Pad, který si potřeboval vybarvit políčko modrého života. Myšák a Kuba jej následují, ale já i Pajtáš jsme obtížněji manipulovatelní, tak odoláváme. A jsme na to hrdí. Dneska už se nechá zblbnout kde kdo. A protože se blíží prezidentské volby, musíme si trénovat odolnost vůči slovenským spolupracovníkům StB křižujícím republiku v obytňáku.   

Testujeme filtr na vodu vyrábíme z nažloutlé vody tekoucí Oslavou, čirou a pitnou. Chutná dobře a Myšák po několika doušcích prohlašuje: „No, je to pitná voda!“

Čeká nás opět brození Oslavou na druhý břeh a tak si rovnou obouvám botoponožky. Asi je zkusím na celý den, alespoň je konečně pořádně otestuju. Fakt je, že chůze v nich je diametrálně odlišná. Člověk zažívá intenzivnější kontakt s terénem, po kterém se pohybuje. Není to nic nového, indiánské mokasíny či valašské krpce fungují na podobném principu. Jen u botoponořek se výrobce chlubí, že jsou vyrobeny z odolného materiálu ze švédských polymerů a pružný úplet nabízí maximální pohodlí i ochranu, 3 mm tenká podešev prý vydrží stovky kilometrů.

Něco na tom je. Je příjemné, že mohu kdykoliv lézt po skále a hned po tom bez přezouvání chodit vodou. Jen na rozpálené asfaltové silnici podešev nedobře tepelně izoluje a po delší chůzi to není moc příjemné.    

Pokračujeme po proudu řeky, kolem campu s třemi totemy až k vysoké skále, která přehrazuje pěšinu. Dál už to nevede. Já se ale vyzouvat nemusím : -) Přenášíme na druhou stranu bágly svoje i dětí a pak pomáhám v přechodu Káji, která kráčí vodou a drží se za ruce z jedné strany mne a z druhé strana Myšáka.

Teď už je před námi „stoupání, až ke zřícenině hradu Lamberku. Nečekejte ale zvláště působivé ruiny: majestát tohoto hradu, ze kterého panoval nad krajem jeden z nejslavnějších českých vojevůdců, Jan Sokol z Lamberka (1355-1410), zanikl už kolem roku 1450. Zato se odtud nabízí výhled na skalní ostrožnu, obtékanou ze tří stran Oslavou. Skutečné orlí hnízdo.“

Nik tu nachází kešku a tak se děcka přehrabují artefakty v plastové krabičce. Pad obětovává jednu poštovní známku, aby si Kája mohla vzít zelený button. Taky nás Pad informuje, že se z tohoto místa rozhlížel do kraje mladý Jan Žižka, který byl součástí družiny zdejšího majitele hradu.

Čtvrt kilometru od zříceniny procházíme přírodní rezervací Březník. Určitě zde jsou nějaké chráněné rostliny a živočichové, ale mne na první pohled zaujímá razantní změna „krajiny“. Přecházíme kamenné pole, typické spíše pro žleby vysokých hor. Tady bych je nečekal.

Víceméně po vrstevnici šlapeme až k rozcestí červené a modré značky – Pod Pastýřkou. Tady začíná pozvolný sestup zpátky na úroveň Oslavy, abychom pokračovali Údolím strašné žízně podél (napočítal jsem na 2 km minimálně 60) chat, které tu prý vyrostly mezi léty 1963-69, kdy tu bylo povoleno stavět. Upřímně, více by se mi tohle údolí líbilo bez nich.

Já šlapu s Kájou a Nikem poslední, často odpočíváme, a tak mají ostatní náskok minimálně kilometr. Na sraz s Klíštětem dorazí včas a my pojedeme v druhé várce. Když přicházíme k mostu, čeká nás tam už Pajtáš s Terkou od Klíštěte + špičkový catering (nakrájený meloun a zelenina, tousty). Je čas oběda a tak to je od Klíštěte milé a prozíravé : -) Pajtáš to komentuje štiplavými slovy, které údajně Klíště na moji adresu v souvislosti s nachystaným občerstvením pronesla, ale já mu samozřejmě nevěřím!

Klíště nás veze zpátky do Náměšti, odkud nám do Brna pojede rychlík, který nestaví ve stanici, ve které jsme chtěli původně nastupovat. Cestou se dozvídám nejčerstvější novinky od plánované Jiříkovy cesty do Ameriky po stavbu jejich domu. Předpokládám, že se s Klíštětem potkám na táboře ŠESTKY, ale novinky vítám už nyní : -)

V Náměšti jdeme kolektivně na zmrzlinu a pak už jen děkování, loučení a mávání naší dobrodějce z okna vagónu. ŠESTKA v praxi. Co k tomu víc dodat? Dobře jsme to Klíště v oddíle vychovali : -)

V Brně nacházíme na čas azyl u Pada v bytě, kde je příjemný chládek. Děcka si stíhají zajezdit na blízkém dopravním hřišti a Myšák i doběhnout pro klíče od auta, aby si vytáhl z báglu svoji lékárničku a odběhl zpátky na hřiště ošetřit Nika, který spadl a tekla mu červená. Že jej ošetřil (a dobře, kontroloval jsem to), jsme zjistili až se všichni z hřiště vrátili a Nik měl ovázaný loket. 

Loučíme se s Padem, Kubou i Bětkou, Majdou a Frantou, kteří mezitím přijeli a přejíždíme o pár kilometrů dál, do SOS vesničky ke Katce, která má pro naše děti kola po jejich sestrách. Holky se právě vrátily z víkendové oddílové výpravy a bouřlivě se vítají se svými sourozenci i se mnou. Taky je moc rádi vidíme. K nám do Kateřinic mají přijet až ke konci prázdnin a tak je milé, že se můžeme potkat už nyní aspoň na chvíli.

Než stačíme s Pajtášem kola připevnit na střechu Land Roveru, děcka přináší krabici s bruslemi i šnorchly, že jim je někdo ve vesničky věnoval. Holky to potvrzují a tak raději nepátrám, nakládám Myšáka, Káju, Nika a s máváním startujeme k domovu.

Vandr hodnotím jako velmi povedený a rád si jej zopakuji : -) A Pajtáš vyrobil pro mladší účastníky „čestné uznání“, které jsem na jeho příkaz vytiskl barevně, zalaminoval je a jeho jménem předal Myšákovi, Káji i Nikovi. Předpokládám, že Pad tak učinil s Kubou stejně : -)  

Sestříhaná verze videa z tohoto vandru (6 minut):

Nesestříhaná verze (33 minut):

Víkendové fotky od Pada a Dazula: